Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Když se první žluté listy začaly snášet ze stromů a vzduch voněl po chladném dešti, všechna zvířata v lese věděla, že je čas připravit se na dlouhý zimní spánek. Medvěd Bruno, ježek Bodlín, netopýr Křídlo a mnoho dalších kamarádů se každý rok těšili na tuhle kouzelnou dobu.

„Přátelé!“ zavolal medvěd Bruno ze své jeskyně. „Je čas začít s přípravami na hibernaci!“ Jeho hluboký hlas se rozléhal celým lesem jako zvon.

Ježek Bodlín vystrčil svůj malý černý nosík ze stohu suchého listí. „Už jsem si našel perfektní místo pod tím velkým dubem! Je tam měkko jako v peřinách,“ pochlubil se a spokojeně si otřel tlapky.

„A já mám nejlepší úkryt v celém lese,“ dodal netopýr Křídlo, který visel hlavou dolů na větvi. „Je tam krásně temno a ticho, přesně jak mám rád.“

Ale nebyl to jen výběr místa, co bylo důležité. Zvířata musela nashromáždit dostatek tuku a energie na celou zimu. Medvěd Bruno trávil celé dny sběrem borůvek, malin a rybolovem v říčce. Jeho tlusté hnědé tělo se pomalu zakulacovalo a připravovalo na dlouhé měsíce bez jídla.

Ježek Bodlín sbíral červy, slimáky a hmyz. „Mmm, tenhle červ vypadá výtečně!“ mlaskal spokojeně. „Potřebuju být pořádně kulatý, abych vydržel až do jara!“

Veverka Oříška byla pořád v pohybu. I když nehibernovala jako ostatní, pomáhala všem kamarádům. „Bruno, našla jsem ti krásné medové plástve!“ volala vesele a házela mu sladkou pochoutku. „A Bodlíne, tamhle pod tím kamenem je spousta žížal!“

Časem se dny zkracovaly a noci byly stále chladnější. První sněhové vločky začaly pomalu padat jako malé bílé peříčko z nebe. To bylo znamení, že čas hibernace se blíží.

„Myslím, že je čas,“ řekl medvěd Bruno jednoho mrazivého rána. „Cítím, jak mě unavuje každý krok. Moje tělo mi říká, že je připravené na dlouhý spánek.“

Všichni kamarádi se sešli na malé mýtince, aby si popřáli krásné sny. Veverka Oříška, která zůstávala vzhůru celou zimu, slíbila, že bude na všechny dohlížet.

„Budu kontrolovat vaše úkryty a hlídat, aby vás nic nerušilo,“ řekla něžně. „A až přijde jaro a probudí vás zpěvem ptáčků, budu první, kdo vás přivítá!“

Jeden po druhém se kamarádi rozešli do svých zimních příbytků. Medvěd Bruno se stočil do klubíčka ve své jeskyni, ježek Bodlín se zahrabal hluboko do listí a netopýr Křídlo se zavěsil v temné dutině stromu.

Jak dny ubíhaly, sníh pokryl celý les tlustou bílou peřinou. Pod ním, v teplých a bezpečných úkrytech, spala hibernující zvířata klidně a tiše. Jejich těla zpomalila, srdce tlouklo pomaleji a dech byl jemný jako vánek.

Zdály se jim krásné sny o teplém létě, plném šťavnatého ovoce a veselých her. Ve snech běhali po slunečných loukách a koupali se v teplé říčce.

Veverka Oříška mezitím skákala po zasněžených větvích a hlídala své spící kamarády. Občas si přiložila ucho k zemi a s úsměvem poslouchala jejich tiché oddechování.

„Sladké sny, přátelé,“ šeptala do tiché zimní noci. „Za pár měsíců se zase uvidíme, až se les probudí k novému životu.“

A tak pod bílou sněhovou peřinou odpočívala lesní zvířata, nabírala síly a těšila se na příchod jara, kdy se znovu setkají a budou si vyprávět o svých zimních snech.