Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byl jednou jeden malý zelený žabák jménem Skokan, který žil u krásného rybníka v lese. Měl velké zvědavé oči a ještě větší touhu po dobrodružství. Každý den skákal z leknínu na leknín a pozoroval hvězdy na noční obloze.

Jednoho večera, když Skokan seděl na svém oblíbeném kameni a díval se na rudou tečku na nebi, která se jmenovala Mars, stalo se něco nečekaného. Meteorit proletěl přímo nad rybníkem a svou magickou silou Skokana vtáhl nahoru, vysoko do vesmíru!

„Kvák! Co se to děje?“ vykřikl žabák, když se ocitl mezi hvězdami. Než se stačil vzpamatovat, přistál s velkým žuchnutím na červené, prašné planetě.

Kolem sebe viděl jenom nekonečnou poušť s rudými skalami a krátery. Žádná voda, žádné rostliny, žádní jiní živočichové. Jen tichý, cizí svět.

„Tohle rozhodně není můj rybník,“ povzdechl si Skokan. Jeho kůže začínala vysychat a cítil velkou žízeň. Na Zemi nikdy nemusel vodu hledat – byla všude kolem něj. Ale tady? Tady nevěděl, kde ji hledat.

Skokan se ale nevzdal. „Jsem žabák a žabáci jsou vynalézaví!“ řekl si nahlas. Začal pozorně zkoumat své nové prostředí. Všiml si, že některé skály mají jiný tvar než ostatní a že na určitých místech je písek vlhčí.

První den hledal Skokan všude nahoře. Skákal ze skály na skálu, díval se do všech kráterů, ale vodu nenašel. Druhý den si ale vzpomněl na to, co učil svého malého bratrance: „Voda teče vždycky dolů.“

„Možná musím hledat pod zemí!“ vykřikl radostně. Začal kopat svými silnými zadními nohami tam, kde byl písek nejtmavší. Kopal a kopal, až se jeho malé tlapky dotkly něčeho vlhkého.

„Voda!“ zakvákal vzrušením. Ale bylo jí málo a byla ukrytá hluboko pod zemí. Skokan musel být ještě vynalézavější.

Vzpomněl si, jak na Zemi padala rosa na listy každé ráno. Rozhlédl se kolem sebe a našel několik širokých, plochých kamenů. Ty rozmístil po celém svém tábořišti a čekal.

Když přišla marťanská noc, která byla mnohem chladnější než den, na kamenech se začaly tvořit malé kapky rosy! Skokan je pečlivě sbíral do malé jamky, kterou si vykopal.

„Hurá! Jsem génius!“ radoval se žabák. Ale pak si uvědomil něco důležitého: „Tohle je sice chytré, ale pořád je to málo vody jen pro mě. Co kdyby na Mars přišli další živočichové?“

Skokan dostal nápad. Začal kopat celou síť malých kanálků kolem svého tábořiště. Spojil všechna místa, kde našel trochu vlhkosti, s místy, kde se tvořila rosa. Vytvořil malý, ale funkční systém zavlažování!

Za několik dní si jeho tábořiště našel malý marťanský brouk, který také hledal vodu. „Kvák! Vítej, příteli!“ pozdravil ho Skokan a ukázal mu svůj vodní systém.

Brzy se k nim přidali i další malí marťanští tvorečci – světélkující červíčci a krystalovití motýlci. Všichni společně pomáhali zlepšovat Skokanův vodní systém.

„Víš co,“ řekl jednoho dne brouk, „možná Mars není tak pustý, jak vypadá. Možná jen potřebuje někoho, kdo se nevzdává a dokáže vidět možnosti tam, kde ostatní vidí jen problémy.“

Skokan se usmál. Zjistil, že domov není jen místo, kde se narodíš, ale také místo, které pomůžeš vytvořit. A někdy ta nejlepší dobrodružství začínají tam, kde to vypadá nejméně nadějně.

Když se nakonec vrátil na Zemi (ale to je příběh na jindy), Skokan vyprávěl všem žabákům u rybníka o tom, co se naučil: že i v nejsušším místě se dá najít voda, když je člověk dost vynalézavý, statečný a nezapomene pomáhat ostatním.

A dodnes, když se žabáci dívají na rudou tečku na noční obloze, vzpomínají na Skokana a jeho marťanské dobrodružství.