Jána seděla na parapetu svého pokoje a dívala se ven. Venku foukal vítr a ohýbal větve stromů. Bylo jaro, ale ona necítila radost. Svírala v ruce malý dopis a oči se jí plnily slzami.

„Tati, proč nemůžeš přijet?“ zašeptala do ticha.

Její tatínek pracoval v daleké zemi a už dlouho ho neviděla. Psali si dopisy a občas si volali, ale to nestačilo. Chtěla ho obejmout, cítit jeho vůni, slyšet jeho smích naživo, ne jen v telefonu.

Maminka ji pohladila po vlasech.

„Vím, že je ti smutno, Jáno. Ale tatínek tě moc miluje, i když teď nemůže být s tebou.“

Jána jen přikývla a přitiskla si dopis k srdci. Pak si lehla do postele a zavřela oči. Venku stále foukal vítr a šeptal mezi stromy.

Najednou ucítila něco zvláštního. Vítr jako by ji pohladil po tváři. Otevřela oči a uviděla, že kolem ní víří jemné světélkující paprsky. Vítr se zformoval do průhledné postavy s laskavýma očima.

„Kdo jsi?“ vydechla.

„Jsem Kouzelný vítr,“ odpověděla postava. „Slyšel jsem tvé přání. Chceš vidět svého tatínka, že ano?“

Jána nadšeně přikývla.

„Nemohu tě k němu přenést,“ řekl Kouzelný vítr, „ale mohu ti ukázat, co právě dělá.“

Vítr se zatočil kolem Jány a najednou se před ní objevil obraz. Viděla svého tatínka! Seděl u stolu, držel její dopis a usmíval se. Vedle něj stál hrnek s čajem a otevřená kniha. Zdálo se, že něco šeptá.

„Co říká?“ zeptala se Jána.

Vítr zesílil, a najednou slyšela jeho hlas:

„Dobrou noc, moje milovaná Janičko. Každý večer se dívám na tvůj obrázek a představuji si, že jsi tady se mnou. Už brzy se uvidíme, slibuji.“

Jána pocítila teplo u srdce. Tatínek na ni myslel stejně, jako ona na něj!

„Víš, Jáno,“ řekl Kouzelný vítr, „mohu ti dát něco, co ti pomůže, když budeš mít největší stesk.“

Jána zvědavě zvedla oči.

Vítr se zatočil a z jeho středu vyletěla drobná stříbrná pírka, která se jemně snesla na Jáninu dlaň.

„To je kouzelné pírko,“ vysvětlil vítr. „Kdykoli se budeš cítit smutná, vezmi ho do ruky a zavři oči. Přenese tě ve tvých snech tam, kde je tvůj tatínek, a ty ho uvidíš, i když jen na chvilku.“

Jána pevně sevřela pírko a usmála se.

„Děkuji, Kouzelný větře!“

Vítr se jemně usmál, zatočil se kolem ní a pak pomalu zmizel.

V noci se Jána pevně držela pírka a zavřela oči. Najednou se ocitla na zelené louce plné květin. A tam, uprostřed louky, stál její tatínek s otevřenou náručí.

„Janičko!“ zavolal a Jána se k němu rozběhla. Tatínek ji zvedl do vzduchu a zatočil s ní, jako to dělal, když byla malá.

„Tati, tak moc mi chybíš!“

„Ty mně taky, sluníčko. Ale vždycky budeme spolu – tady,“ dotkl se jejího srdce.

Jána se probudila s úsměvem na tváři. Kouzelné pírko stále držela v ruce. Věděla, že ať je tatínek jakkoli daleko, jejich srdce jsou vždy spolu.