Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Milé dítě, pojď si sednout, přikryj se dekou a poslouchej. Mám pro tebe jeden moc hezký příběh o malém kuřátku, které se probudilo do nejkrásnějšího rána v roce.

Bylo nebylo, v malé vesnici za zeleným kopcem stála útulná farma. Na té farmě žila Kvočna se svým hnízdem plným vajíček. Celý týden je hřála, otáčela a zpívala jim tiché písničky. A pak, jednoho kouzelného rána, se začalo dít něco zvláštního.

Prasklo jedno vajíčko. Pak druhé. Pak třetí.

Ale jedno vajíčko — to nejmenší, se žlutou skvrnou na boku — leželo pořád tiše. Kvočna ho pohladila zobáčkem a řekla: „Jen si spi, maličký. Přijde tvůj čas.“

A ten čas přišel právě ráno na Velikonoce.

Zvenku pronikalo do kurníku světlo barvy zlata. Vzduch voněl rozkvetlými třešněmi a čerstvou trávou. Zvony ve vesnici začaly zvonit — bim, bam, bim — a jejich zvuk doletěl až k malému vajíčku.

Klepnutí. Pak druhé. Pak malá prasklinka.

A z ní vykoukl nejroztomilejší žlutý zobáček, jaký jsi kdy viděl. Pak se objevily dvě černé kuličky očí plné údivu. A nakonec celé malé kuřátko — načechrané, žluté jako vaječný žloutek — vstoupilo poprvé na svět.

„Píp!“ řeklo.

Jen „píp“. Ale bylo v tom tolik radosti, že se Kvočna rozplakala dojetím.

„Vítej na světě, Žloutku,“ zašeptala a přitiskla ho k sobě pod křídlo. „Dnes jsou Velikonoce. To je ten nejlepší den, kdy ses mohl narodit.“

Žloutek ale nevěděl, co jsou Velikonoce. Věděl jen, že je mu teplo, že svět krásně voní a že ho maminka má ráda.

Brzy ho začaly zvát ostatní slepičky a kohouti, aby šel ven. Žloutek poprvé vystrčil nožičku za práh kurníku — a zůstal stát s otevřeným zobáčkem.

Před ním se prostírala velká louka, celá zelená, posypaná barevnými vajíčky! Červená, modrá, žlutá, fialová — všude, kam se podíval. Mezi stromy visel košík plný čokoládových zajíčků. Na větvi třešně seděl slavík a zpíval tak radostně, jako by mu srdce nestačilo.

„Co se to děje?“ zeptal se Žloutek udiveně.

Stará slepice Perla se na něj laskavě usmála. „To jsou Velikonoce, Žloutku. Den, kdy se slaví nový začátek. Den, kdy se z vajíčka rodí nový život — právě jako ty, drahý chlapče.“

Žloutek se rozhlédl kolem. Zahrada se smála barvami. Děti z farmy běžely a sbíraly vajíčka do košíků, přitom se smály a volaly na sebe. Sluníčko stoupalo výš a výš a bylo tak přátelské, že Žloutek cítil jeho teplo přímo na svých načechraných peříčkách.

„Takže já jsem se narodil v nejkrásnější den?“ zeptal se Žloutek maminky.

„Přesně tak,“ řekla Kvočna a pohladila ho zobáčkem. „Velikonoce jsou o naději. O tom, že po zimě přichází jaro. O tom, že z malého vajíčka může vzejít velká radost. A ty, Žloutku, jsi dnes naší největší radostí.“

Celý den pak Žloutek prozkoumával farmu. Čichal ke květinám. Běhal za motýlem, ale nikdy ho nechytil. Ochutnal první stéblo trávy a skrčil zobáček — bylo hořké. Pak našel červíka a byl z něj nadšený.

Večer, když zapadalo slunce za kopec a obarvilo nebe do oranžova a růžova, Kvočna uložila Žloutka zpátky do hnízda. Přikryla ho svým měkkým křídlem a tiše se ho zeptala: „Jak se ti líbil první den na světě?“

Žloutek zamrkal ospalýma očima. „Maminko… bylo to nejkrásnější, co si umím představit.“

„A zítřek bude ještě hezčí,“ usmála se Kvočna.

A malý Žloutek zavřel oči, a v srdci si přitom nesl barvy, vůně a zvuky svého prvního velikonočního rána.

Víš, milé dítě, Velikonoce jsou jako Žloutkovo vajíčko — uvnitř je schovaná radost, která jen čeká, až ji objevíš.