Na jedné farmě pod vysokými horami žilo malé štěňátko jménem Flek. Bylo to černobílé štěňátko s nápadnou černou skvrnou kolem pravého oka, díky které dostalo své jméno. Flek se narodil do rodiny slavných ovčáckých psů, kteří už generace hlídali ovce na okolních pastvinách.

Flekův tatínek Rex byl nejlepší ovčácký pes v celém údolí. Všichni ho obdivovali za to, jak bravurně zaháněl ovce, chránil je před vlky a vždy dokázal najít i zatoulané jehňátko.

„Jednou budu stejně dobrý jako tatínek,“ říkával Flek, když pozoroval, jak jeho otec pracuje. Ale zatím byl Flek příliš malý a nezkušený. Ostatní psi se mu často smáli.

„Ty jsi ještě moc malý! Ovce tě ani neposlechnou,“ říkali mu.

Fleka to mrzelo, ale nevzdával se svého snu. Každý den se chodil dívat na pastviny a pozoroval, jak dospělí psi pracují.

Jednoho dne se stalo něco nečekaného. Flekovému tatínkovi se zranila tlapka, když pronásledoval vlka.

„Co budeme dělat?“ bědoval farmář. „Zítra musíme přehnat ovce na horní pastvinu a nemáme nikoho, kdo by je hlídal. Ostatní psi jsou na druhé straně údolí.“

Flek sebral všechnu odvahu a zaštěkal: „Já to dokážu! Pusťte mě na pastvinu!“

Farmář se usmál a pohladil Fleka po hlavě. „Jsi moc malý, Fleku. Ale víš co? Můžeš jít s námi a trochu se učit.“

Další ráno se Flek probudil ještě před východem slunce. Byl tak natěšený na svůj první den s ovcemi, že nemohl ani dospat. Společně s farmářem a stádem se vydali na cestu k horní pastvině.

Cesta vedla přes potok a prudký kopec. Flek běhal kolem ovcí a snažil se je udržet pohromadě, jak to viděl u tatínka. Zpočátku mu to moc nešlo. Ovce ho neposlouchaly a rozbíhaly se na všechny strany.

„Musíš být rozhodnější,“ radil mu tatínek Rex před odchodem. „Ovce musí cítit, že víš, co děláš.“

Flek si tatínkova slova připomněl a zaštěkal hlasitěji a sebevědoměji. K jeho překvapení se ovce začaly vracet do stáda.

Když dorazili k potoku, nastal problém. Některé ovce se bály přejít přes malou lávku. Stály na břehu a bečely, zatímco ostatní už byly na druhé straně.

„Co teď?“ přemýšlel Flek. Pak dostal nápad. Opatrně přešel přes lávku a postavil se před nejodvážnější ovci. Pomalu ji vedl zpátky přes lávku, aby ukázal ostatním, že přechod je bezpečný.

Jedna po druhé začaly ovce překračovat potok, a brzy bylo celé stádo na druhé straně.

„Výborně, Fleku!“ pochválil ho farmář a Flek pyšně zavrtěl ocasem.

Ale největší zkouška teprve přišla. Když stoupali do prudkého kopce, objevil se v dálce vlk. Pozoroval stádo hladovýma očima a čekal na vhodný okamžik k útoku.

Flek ho uviděl jako první. Srdce se mu rozbušilo strachem, ale věděl, že musí ochránit ovce. Vzpomněl si na všechno, co mu tatínek vyprávěl o odhánění vlků.

Rychle sehnal ovce do těsného houfu a začal hlasitě štěkat. Štěkal tak silně, jak jen dokázal. Přestože byl malý, jeho hlas se rozléhal po celém údolí.

Farmář uslyšel štěkot a rychle přiběhl s holí v ruce. Vlk, když viděl, že ztratil moment překvapení, raději odešel hledat jinou kořist.

„Fleku, ty jsi zachránil naše stádo!“ objal ho farmář. „Jsi stejně statečný jako tvůj tatínek.“

Když konečně dorazili na horní pastvinu, byl Flek unavený, ale šťastný. Dokázal to! Pomohl přivést ovce bezpečně na novou pastvinu, i když byl ještě štěně.

Večer, když se vrátili na farmu, běžel Flek hned za svým tatínkem, aby mu všechno vypověděl.

„Tatínku, dneska jsem pomáhal hlídat ovce! Dokonce jsem zahnal vlka!“ chlubil se nadšeně.

Rex ho pyšně olízl po čumáčku. „Věděl jsem, že to dokážeš. Velikost není důležitá, důležité je mít velké srdce a odvahu.“

Od toho dne začal farmář brát Fleka na pastviny pravidelně. Štěňátko rostlo a učilo se rychle. A i když mu ještě chyběly zkušenosti, všichni věděli, že z něj jednou bude stejně dobrý ovčácký pes jako jeho tatínek.

Flek pochopil, že nezáleží na tom, jak je kdo velký nebo malý. Důležité je nevzdávat se a věřit si, i když se ostatní smějí. Protože odvaha a odhodlání jsou mnohem důležitější než velikost.