Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Milé dítě,
pohodlně si lehni a zavři oči.

Dnes tě čeká pohádka o malé srnce, která se naučila naslouchat větru…

A teď už jen poslouchej.
Pohádka začíná…

Hluboko v zeleném lese, kde stromy šeptaly příběhy a potůček zpíval svou tichou píseň, žila malá srnka jménem Líska.

Líska měla velké hnědé oči jako dva kaštany a uši tak citlivé, že slyšela i to, jak padá rosa na listí. Ostatní zvířátka v lese říkala, že Líska je zvláštní – protože neuměla spát.

Každou noc se ve své postýlce z mechu otáčela z jedné strany na druhou. Myslela na to, jestli zítra přijde déšť. Myslela na to, kde je maminka. Myslela na to, zda vlk ze severní strany lesa opravdu spí. Myšlenky v její hlavičce pobíhaly sem a tam jako veverky, které nemohou najít svůj oříšek.

Jednoho zlatavého rána přišla za Lískou stará laň jménem Moudrá Bříza. Měla šedivé uši a klidné oči, které vypadaly jako hluboké jezírko.

„Lísko,“ řekla Moudrá Bříza tiše, „vypadáš unaveně.“

„Nespím dobře,“ přiznala Líska a sklopila hlavu. „V hlavě mi pořád běhají myšlenky.“

Moudrá Bříza se usmála. „Pojď se mnou.“

Šly spolu na mýtinu uprostřed lesa. Tráva tam byla vysoká a měkká, slunce svítilo skrz koruny stromů a vzduch voněl medem a borůvkami.

„Sedni si,“ řekla Moudrá Bříza.

Líska si sedla. Čekala, co se bude dít. Ale Moudrá Bříza jen mlčela a zavřela oči.

„A… co teď?“ zeptala se Líska.

„Naslouchej větru.“

Líska naklonila uši. Vítr foukal lesem a hladil trávu. Šuměly listy, jeden po druhém, jako kdyby les zpíval uklidňující píseň.

„Slyším vítr,“ řekla Líska.

„Teď ho ucítíš,“ odpověděla Moudrá Bříza. „Zavři oči a nadechni se pomalu. Pomalu jako ten vítr.“

Líska zavřela oči. Nadechla se – ale rychle, nervózně.

„Ještě jednou,“ řekla Moudrá Bříza klidně. „Pomalu. Jako když fouká vítr přes louku.“

Líska to zkusila znovu. Tentokrát pomaleji. Vzduch vstoupil nosem, prošel celým tělem až do bříška. A pak ho zase pomalu vypustila ven.

Bylo to zvláštní. Jako by se něco uvnitř trochu uvolnilo.

„A teď znovu,“ šeptala Moudrá Bříza. „Nádech… a výdech. Nemusíš na nic myslet. Jen dýchej.“

Líska dýchala. Jednou, dvakrát, třikrát. Myšlenky se jí stále objevovaly v hlavě – zítra, vlk, maminka – ale Líska je jen pozorovala, jako oblaka, která plují po nebi. Nemusela je chytat. Nechala je odplout.

A pak se stalo něco překrásného.

Uvnitř Lísky bylo najednou ticho.
Ne prázdno – ne nuda – ale ticho jako na dně klidného jezírka. Ticho, ve kterém bylo slyšet každý ptačí hlas, každé zapraskání větve, každý její vlastní tep.

„Ó…“ vydechla Líska.

„Ano,“ usmála se Moudrá Bříza. „To je klid, který jsi celou dobu nosila uvnitř sebe. Jen jsi na něj zapomněla.“

„A jak ho najdu, když mi v noci myšlenky znovu nedají spat?“ zeptala se Líska.

„Vzpomeneš si na vítr,“ řekla laň. „A budeš dýchat. Pomalu. Bříško nahoru, bříško dolů. Třikrát, pětkrát, desetkrát. Myšlenky přijdou – nech je odejít. Ty jsi jen dech. Ty jsi jen klid.“

Té noci si Líska lehla do své postýlky z mechu. Myšlenky přiběhly – zítra, vlk, maminka – a Líska se na ně podívala a řekla si v duchu:
Vím, že jste tady. Ale teď je čas spát.

A začala dýchat. Pomalu jako vítr přes louku. Bříško nahoru… bříško dolů…

Listy šuměly za oknem. Les zpíval.

A Líska usnula.

A víš co, milé dítě…

Když tě budou trápit myšlenky, vzpomeň si na vítr.
Nadechni se… a pomalu vydechni…

Všechno je v pořádku.
Teď už můžeš jen klidně spát.

Dobrou noc… 🌙