Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Bylo jednou jedno malé ptáčátko. Jmenovalo se Píp.

Píp bydlel v hnízdě na veliké lípě, která rostla uprostřed zahrady. Hnízdo bylo kulaté, měkké a útulné — maminka ho utkala ze stébel trávy, kousků vlny a pár peříček. Bylo to nejhezčí hnízdo na celém stromě.

Ale dnes ráno se Píp probudil s prázdným bříškem.

„Píp, píp!“ zavolal. „Mám hlad!“

Maminka odletěla brzy ráno hledat červíky. Tatínek byl pryč také. Píp byl sám v hnízdě a jeho bříško kručelo hlasitěji a hlasitěji.

„Musím najít něco k jídlu sám,“ rozhodl se Píp statečně.

Naklonil se přes okraj hnízda. Dole, daleko pod ním, byl zelený trávníček a záhony s květinami. Bylo to strašně vysoko. Pípova křidélka byla malá a ještě ne moc silná. Nikdy dřív sám neletěl.

Ale hlad byl větší než strach.

Píp roztáhl křidélka, zavřel oči a… skočil!

Vítr ho uchopil a zakroužil s ním ve vzduchu. Píp mával křidélky ze všech sil. Doleva, doprava, nahoru, dolů! A najednou — přistál! Trochu neohrabaně, jednou nožičkou v blátě, ale přistál.

„To jsem letěl!“ zapískal radostně. „Já letěl!“

Teď ale bylo potřeba se najíst. Píp si vzpomněl, co vídal tatínka dělat: zobákem ťukal do země a vytahoval červíky. Pustil se do díla.

Ťuk! Nic.
Ťuk! Nic.
Ťukťukťuk!

Tady byl mírně vlhký, tmavý kousek hlíny. Píp prohrabal hlínu zobáčkem a — vytáhl malého, krouceného červíčka!

Snědl ho na jedno zhltnutí. Bylo to dobré! Zvláštní, trochu slizké, ale dobré.

A právě tehdy, s červíkem v bříšku a blátem na nožičce, Pípovi přišlo na mysl, jak moc má rád maminku a tatínka.

Vzpomněl si, jak ho maminka každé ráno zahřívala svým teplým peřím, když byly noci chladné. Jak tatínek vždy přinesl toho největšího červíka právě jemu. Jak ho oba učili zpívat první pípavou písničku.

Pípovi se trochu zaleskly oči. Ne ze smutku — ale protože najednou pochopil, jak moc ho mají rádi. A jak moc má rád on je.

„Až se vrátí,“ zašeptal si pro sebe, „řeknu jim, že je mám moc rád. A povím jim, že jsem dneska letěl sám!“

Pak se Píp dal znovu do práce. Našel ještě dva červíky, jeden zelený lístek a půlku borůvky. Bříško přestalo kručet a Píp byl spokojený.

Jenže teď nastal jiný problém. Jak se dostat zpátky do hnízda?

Lípa vypadala zespodu ještě vyšší než shora. Píp se rozběhl, zamával křidélky a vzlétl. Letěl klikatě, vrávoral, málem narazil do větve, ale přece jen — doletěl! Přistál do měkkého hnízda a zabalil se do peříček.

Usnul dřív, než stihl dopočítat do tří.

Když se probudil, seděla vedle něj maminka. Jemně ho zobáčkem pohladila po hlavičce.

„Kde jsi byl, Pípe? Vrátila jsem se a ty jsi byl pryč. Měla jsem o tebe strach,“ řekla tiše.

„Letěl jsem sám,“ odpověděl Píp a zavrtěl peříčkem. „A našel jsem si jídlo. Ale teď jsem taky moc rád, že jsi zpátky, maminko.“

Maminka se k němu přitulila a zahřála ho svým křídlem.

„Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala.

A Píp věděl, že to je ten nejlepší pocit na světě — být statečný a mít přitom někoho, kdo tě má rád.