Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byl jednou jeden malý pejsek jménem Rocky. Byl to veselý Jack Russell Teriér s bystrýma očima a neposedným ocáskem, který se neustále vrtěl. Rocky bydlel se svou milovanou paničkou Katrin v útulném domečku na kraji města. Každý den spolu chodili na dlouhé procházky, hráli si s míčkem a večer se choulili na gauči pod dekou.

Jednoho deštivého odpoledne Katrin uklízela v ložnici. Posouvala nábytek a utírala prach, zatímco Rocky pobíhal kolem a hledal, čím by si mohl zkrátit chvíli. Najednou se zastavil. V rohu pokoje stála vysoká skříň se zrcadlovými dveřmi. Rocky tam nikdy pořádně nekoukal – většinou byl moc zaměstnaný hraním. Tentokrát se ale podíval.

A co neviděl! Ze zrcadla se na něj díval jiný pejsek. Měl úplně stejnou skvrnitou srst, stejně špičaté uši a dokonce i stejný ocásek. Rocky překvapeně zaštěkal:
„Haf, haf! Kdo jsi ty?“

Pejsek v zrcadle otevřel tlamičku a také zaštěkal:
„Haf, haf!“

Rocky vyskočil, zavrtěl ocáskem a radostně zavyl. „To je neuvěřitelné! Našel jsem nového kamaráda!“ pomyslel si. Vyskočil vlevo – a kamarád v zrcadle vyskočil taky. Sedl si na zadní nožky – a ten druhý udělal totéž.

„Ty umíš všechno stejně jako já!“ vrtěl hlavou Rocky. „To je ale šikovný pejsek!“

Katrin mezitím přinesla z kuchyně koš s prádlem. Uviděla, jak Rocky pobíhá před skříní, štěká, poskakuje a vrtí se sem a tam.
„Rocky, co to vyvádíš?“ usmála se. Ale Rocky byl příliš zaujatý svým novým kamarádem, než aby ji poslouchal.

Další den se Rocky k zrcadlu znovu vrátil. Přinesl si míček a položil ho před svého „kamaráda“. Ten se ovšem ani nehnul, jen v zrcadle položil svůj míček, který vypadal úplně stejně. Rocky ho chtěl popostrčit čumáčkem, ale narazil do studeného skla.
„Au!“ zakňučel překvapeně. „Proč si se mnou nechceš hrát?“

Pejsek v zrcadle zakňučel úplně stejně. Rocky naklonil hlavu na stranu. „Aha, takže ty jenom napodobuješ všechno, co dělám já?“

Celý týden Rocky chodil ke svému zrcadlovému příteli. Někdy před ním tancoval, jindy se snažil udělat legrační obličej. Vždycky dostal úplně stejnou odpověď – pohyb přesně jako jeho vlastní. Zpočátku ho to bavilo, ale postupně začal být smutný.
„To není žádný opravdový kamarád,“ povzdechl si jednou. „Kamarád přece umí vymyslet něco sám.“

Katrin si k němu sedla na zem, pohladila ho po hebkých ouškách a řekla:
„Víš, Rocky, to v zrcadle jsi ty. Je to tvůj odraz. Proto dělá všechno stejně jako ty.“

Rocky zamrkal. „Já? Takže já jsem ten druhý pejsek?“
Katrin přikývla. „Ano. A víš, co je na tom nejlepší? Že máš jedinečného kamaráda v sobě. Ale nezapomeň, že skutečné přátelství vzniká venku – třeba když si hraješ se mnou nebo potkáš jiné pejsky.“

Rocky chvíli přemýšlel. Potom se rozběhl ke dveřím a zavrtěl ocáskem. „Tak pojďme ven! Chci si najít opravdové kamarády!“

A tak šli spolu na louku. Tam Rocky potkal jezevčíka Maxe a chlupatou fenku Belu. Ti dva s ním hned začali honičku. Rocky běhal, skákal, kutálel se po trávě a smál se psím způsobem – s vyplazeným jazykem a šťastnýma očima.

Když se večer vrátili domů, Rocky se ještě jednou podíval do zrcadla. Jeho odraz na něj hleděl s vyplazeným jazykem a šťastným pohledem. Tentokrát se Rocky necítil osaměle.
„Děkuji ti, zrcadlový kamaráde,“ zaštěkal tiše. „Ukázal jsi mi, že opravdoví přátelé čekají venku, ale že já sám můžu být také dobrým přítelem – pro sebe i pro ostatní.“

Katrin ho vzala do náruče, políbila na čumáček a dodala:
„A nezapomeň, Rocky, největší kouzlo je mít rád sám sebe. Pak můžeš mít rád i všechny kolem.“

A Rocky spokojeně zavřel oči. Venku tiše šuměl déšť, ale v srdci malého pejska svítilo jasné sluníčko přátelství.