Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Malý Jack Russell Teriér jménem Rocky seděl u okna a pozoroval, jak venku prší. Kapky deště bubnovaly na sklo a Rocky netrpělivě mával ocáskem. Jeho paní Katrin seděla u stolu a četla knihu.
„Kdy už přestane pršet?“ pomyslel si Rocky. „Chci si hrát na zahradě!“

Konečně se mraky rozestoupily a vysvitlo slunce. Rocky nadšeně zaštěkal a běžel ke dveřím. Katrin se usmála: „Dobře, Rocky, půjdeme ven!“

Když vyšli na zahradu, Rocky zůstal stát jako zkamenělý. Na obloze se objevila nádherná duha – sedm barevných pruhů se táhlo od jedné strany nebe až na druhou.
„Podívej, Rocky!“ ukázala Katrin. „To je duha!“

Ale Rocky viděl něco úplně jiného. V jeho malé hlavičce se zrodila úžasná myšlenka: „To není žádná duha – to je most! Barevný most, který spojuje zemi s nebem!“

Rocky začal nadšeně běhat po zahradě a štěkat: „Katrin, Katrin! Vidíš ten krásný most? Můžeme po něm jít nahoru k andělům!“
Katrin se zasmála: „Rocky, to je duha. Vzniká, když slunce svítí skrz kapky deště.“

Ale Rocky ji neposlouchal. Měl vlastní plán. Rychle běžel do kůlny a vytáhl svůj oblíbený tenisový míč. Pak se rozběhl přes zahradu, co nejrychleji dokázal, a skočil ze zahradní lavičky – jako by chtěl dopadnout přímo na ten „barevný most“.

Samozřejmě dopadl zpátky na trávu, ale nevzdával se. Zkoušel to znovu a znovu.
„Rocky, co to děláš?“ ptala se Katrin s úsměvem.
„Snažím se dostat na ten most!“ zaštěkal Rocky. „Určitě tam nahoře žijí andělští psi, kteří mají nekonečnou zásobu kostí!“

Katrin si klekla vedle něj: „Poslyš, Rocky, ten ‚most‘ je ve skutečnosti velmi daleko. Je to jen optický klam.“
Rocky naklonil hlavu na stranu, jak to psi dělávají, když něčemu nerozumějí.

„Ale víš co?“ pokračovala Katrin. „I když nemůžeme po duze chodit, můžeme si představit, jaké by to bylo. Co kdyby byla z něčeho měkkého a teplého?“

Rocky se rozveselil. Zavřel oči a představil si, že běží po měkkém, barevném mostě z obláčků. Každá barva voněla jinak – červená jako jahody, oranžová jako pomeranče, žlutá jako slunečnice…

„A víš co, Rocky?“ řekla Katrin. „Každá duha je vlastně malý zázrak. Ukazuje nám, jak krásné věci mohou vzniknout po bouři.“

Rocky se podíval na duhu novýma očima. Možná to nebyl most k andělům, ale byla to pořád ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl.
„Katrin,“ zaštěkal tiše, „i když to není most, je to kouzelné, že jo?“
„Ano, Rocky,“ pohladila ho Katrin. „Je to velmi kouzelné.“

A tak seděli spolu na zahradě a pozorovali, jak se duha pomalu rozplývá, když se mraky posouvaly. Rocky si uvědomil, že nejkrásnější věci jsou často ty, kterých se nemůžeme dotknout – jako duha, jako láska jeho paní Katrin, jako pocit štěstí po dešti.

Od té doby pokaždé, když po dešti vysvitlo slunce, Rocky běžel k oknu a hledal na obloze svůj „barevný most“. A i když na něj nikdy nemohl vyskočit, vždycky ho naplnil radostí a úžasem nad krásou světa.