Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

V malé vesničce na kraji lesa žil starý dědeček Václav, který měl nejkrásnější zahrádku široko daleko. Mezi květinami a ovocnými stromy stály tři bílé úly – domovy jeho nejlepších přátel, včel.

Jednoho slunečného rána se dědeček Václav chystal na svou obvyklou návštěvu u včel. Oblékl si bílý včelařský oblek, nasadil klobouk se síťkou a vzal do ruky kouřidlo. „Ahoj, moji malí přátelé,“ pozdravil tiše úly. „Jak se dnes máte?“

V největším úlu žila včelí královna Zlatoslunka se svou početnou rodinou. Její nejstarší dcera, pracovitá včelka Meduška, právě organizovala ranní sběr nektaru. „Maminko,“ bzučela vzrušeně, „dědeček Václav přišel! Můžeme mu ukázat naše nové plástve?“

Královna Zlatoslunka se usmála. „Samozřejmě, můj poklade. Dědeček je náš nejlepší přítel. Vždycky se o nás stará a nikdy nás neruší při práci.“

Dědeček Václav opatrně otevřel úl a obdivoval pilnou práci svých malých přátel. Včelky létaly sem a tam, přinášely sladký nektar z růží a slunečnic. Mladé včelky stavěly nové plástve, zatímco starší se staraly o larvy.

„Podívejte se,“ šeptal si pro sebe dědeček, „jak krásně spolupracují. Každá má svou úlohu a všechny si pomáhají.“

Meduška si všimla, že dědeček jejich práci pozoruje. Slétla k jeho ruce a jemně se dotkla křidélkem jeho prstu. „Děkujeme ti, milý příteli,“ jako by říkala. „Tvé květiny nám dávají ten nejchutnější nektar.“

Dědeček pochopil, že mu Meduška děkuje. Vždy měl pocit, že včelky rozumějí jeho slovům a on rozumí jejich bzukotu. „Není zač, malá Meduško,“ odpověděl jemně. „Vy děláte nejlepší med na světě a pomáháte mým květinám růst.“

V tu chvíli si všiml, že jeden roh úlu je po nedávné bouřce trochu poškozený. „To musím opravit,“ pomyslel si a úl opatrně zavřel. V dílně vyrobil nový dřevěný dílek a vrátil se zpět. Včelky kolem něj radostně bzučely, jako by věděly, že jim jde pomoci.

Zatímco dědeček pracoval, včelky poletovaly kolem a zdálo se, že mu radí, kde dílek umístit. Meduška dokonce přiletěla s malou kapičkou vosku, aby mu s opravou pomohla.

„Vidíš, Meduško,“ usmíval se dědeček, „když si pomáháme, jde všechno snáz.“

Když byla oprava hotová, Zlatoslunka vyletěla ze svého úlu a zatančila kolem dědečka malý tanec. Byl to její způsob, jak mu říct děkuji. Ostatní včelky se k ní přidaly a vytvořily krásný kruh kolem svého lidského přítele.

Dědeček cítil v srdci velikou radost. „Víte co, přátelé? Připravím vám nové květinové záhonky. Zasadím levanduli a sedmikrásky, které máte tak rády.“

Včelky zabzučely nadšením. Meduška přiletěla blíž a jako by šeptala: „A my ti na oplátku dáme ten nejsladší med, jaký jsi kdy ochutnal!“

Když se slunce chýlilo k západu, dědeček Václav se se svými malými přáteli rozloučil. „Dobrou noc, moji drazí. Zítra se zase uvidíme.“

A tak je dědeček Václav navštěvoval každý den. Učil se od včel trpělivosti a pracovitosti a ony se od něj učily, že existují lidé, kteří přírodu milují a starají se o ni.

Toto přátelství mezi člověkem a včelkami ukazovalo, že když máme k sobě úctu a pomáháme si, může vzniknout něco nádherného – opravdové přátelství, které obohacuje celý svět kolem nás.