Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Na malé farmě u lesa žila ovečka jménem Běla. Byla to nejkrásnější ovečka široko daleko – měla sněhově bílou, jemnou vlnu, která se na slunci leskla jako stříbro. Všichni ji obdivovali a babička Ánna ji měla ze všech zvířat nejraději.

Jednoho rána se však Běla probudila s podivným pocitem. Vykoukla z chlévu a spatřila na stromě barevného papouška, který právě přiletěl z dalekých krajů. Měl nádherné červené, modré a žluté peříčko, které se třpytilo v ranním světle.

„Ach,“ povzdychla si Běla, „jak ráda bych byla tak krásně barevná jako tento papoušek! Má bílá vlna je tak… obyčejná.“

Papoušek ji zaslechl a zasmál se. „Ale vždyť ty jsi nádherná! Tvoje bílá vlna je jako čerstvý sníh!“

„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou Běla. „Chci být barevná! Chci být jiná!“

A tak se Běla rozhodla pro velké dobrodružství. Nejprve se rozběhla k velkému bahnitému jezírku za stájí. Bez váhání se do něj ponořila a začala se válet v hnědém bahně. „Teď budu hnědá jako čokoláda!“ radovala se.

Ale když se podívala do vody, viděla jen umazanou a smutně vypadající ovečku. „Hmm, možná potřebuju víc barev,“ zamyslela se.

Utíkala tedy do lesa, kde se vyválela v červených a žlutých listích. Pak objevila keř plný tmavých borůvek. „Tohle bude perfektní!“ A začala si borůvkami mazat vlnu, až byla celá fialová a lepkavá.

Nakonec se ještě vyválela v zelené trávě a natrhala si pár květin, které si nacpala za uši. „Teď jsem určitě nejkrásnější ovce na světě!“ prohlásila hrdě.

Ale když se vracela domů, všechna zvířata na farmě se na ni dívala s úžasem a trochu i s hrůzou. Kočky Šustík a Maksík před ní utekly, malá Emi začala štěkat, protože ji nepoznala, a dokonce i ostatní ovce se od ní držely dál.

„Bělo? To jsi ty?“ zeptala se nejmladší ovečka Snížka.

Běla se najednou cítila velmi smutně. Nebyla krásná – byla jen špinavá a smrděla. Navíc všichni měli z ní strach.

V tu chvíli přišla babička Anna. Když spatřila svou milovanou ovečku, nejdříve se lekla, pak se ale usmála a zavrtěla hlavou.

„Bělo, ty malá darebnice! Co jsi to s sebou provedla?“ řekla láskyplným hlasem. „Pojď, musíme tě dát do pořádku.“

Babička Anna vzala velkou nádobu s teplou vodou, jemný šampon a měkký kartáč. Hodiny trvalo, než z Běly všechno bahno, listy, borůvky a trávu smyla. Běla si během koupele uvědomila, jak příjemné je být čistá.

„Promiň, babičko,“ řekla tiše. „Chtěla jsem být krásná a barevná jako papoušek.“

Babička Anna se usmála a pohladila ji. „Bělo, ty jsi krásná právě taková, jaká jsi. Tvoje bílá vlna je tvoje zvláštnost. Ale víš co? Pokud chceš být občas barevná, mám pro tebe nápad.“

Po koupeli babička Anna zmizela v domě a vrátila se s krabicí plnou krásných barevných stužek – červených, modrých, žlutých, zelených, růžových a fialových.

„Tyto stužky mi zbyly z dob, kdy jsem šila šaty,“ vysvětlila. „Můžu ti je uvázat do vlny, a budeš krásně barevná, ale zároveň zůstaneš čistá.“

Začala Běle do jemné bílé vlny pečlivě zavazovat barevné stužky. Udělala z nich malé mašličky po celém těle ovce. Když skončila, Běla vypadala skutečně jako princezna!

Všechna zvířata na farmě se přišla podívat. „Páni!“ zvolal papoušek, který celou dobu pozoroval co se děje z větve. „Teď jsi ještě krásnější než já!“

Běla se podívala do čisté vody v žlabu a viděla překrásnou ovci s bělostnou vlnou ozdobenou duhovými stužkami. Konečně se cítila krásná, ale tentokrát opravdu.

„Děkuji, babičko,“ řekla šťastně. „Teď vím, že krása není jen v tom, jak vypadáme, ale i v tom, jak se o nás někdo stará.“

Od toho dne si Běla svou přirozenou krásu vážila. A když měla chuť na trochu barvy, babička Anna jí vždy uvázala do vlny nové krásné stužky. Všichni na farmě se shodli, že je nejkrásnější ovce v celém okolí a tentokrát měli pravdu.