Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Bylo jednou jedno malé hospodářství, kde žila babička Anna se svým manželem Jirkou. Jejich domov byl vždycky plný života, smíchu a lásky. Kromě nich tu žilo pět koček a psí slečna Emi, která měla zvláštní místo v srdci dědečka Jirky.

Jednoho podzimního rána si babička Anna všimla, že dědeček Jirka při ranní práci na dvoře moc kašle.
„Jirko, ty jsi nachlazený!“ zvolala a rychle mu přinesla teplý čaj s medem.
Dědeček jen mávl rukou: „To nic není, Aničko. Musím se postarat o naše zvířátka.“ A už běžel do stodoly, za ním věrná Emi, která ho neopouštěla ani na krok.

Ovce na pastvě si toho také všimly. Slyšely babičku, jak si povídá s kočkami:
„Mám strach, že Jirka nemá dost teplých ponožek. Ty staré jsou už všechny prodřené, ale vlnu na nové jsem ještě nestihla nakoupit.“

Nejstarší ovce, moudrá Běla, se zamyslela.
„Víte co, sestry?“ řekla ostatním ovcím. „Babička Anna je k nám vždycky tak hodná. Dává nám nejlepší seno, hladí nás a zpívá nám. A pan Jirka nás chrání před každým nebezpečím. Měly bychom jim nějak pomoci.“
„Ale jak?“ zeptala se mladá ovečka Květinka.
„Darujeme každá trochu své vlny!“ navrhla Běla. „Máme jí dost a brzy stejně přijde jaro, kdy nás pan Jirka bude stříhat.“

Všechny ovce nadšeně zabečely. Ještě ten den přišly k plotu zahrady, kde babička Anna sbírala poslední podzimní květiny. Bečely tak naléhavě, že babička musela přijít podívat se, co se děje.

Když se k nim přiblížila, ovce se natáhly přes plot a každá jí nabídla kousek své měkké vlny. Babička Anna nechápala.
„Co to děláte, holky?“ smála se. Ale pak zahlédla drobné klubíčko vlny, které leželo u plotu – ovce ho tam musely zanechat schválně.

V tu chvíli se kolem proplížila Maňa, malá tříbarevná kočička s velkou osobností. Přiskočila k vlně, chytla ji do tlapek a donesla babičce přímo k nohám.
„Mňau!“ řekla důrazně, jako by chtěla říct: „Vidíš? To je pro tebe!“

Babička Anna se podívala na ovce, pak na Maňu a její oči se zaleskly.
„Vy chcete, abych použila vaši vlnu na ponožky pro dědečka?“ zeptala se tiše.
Ovce hlasitě zabečely a radostně poskakovaly.

„To je od vás nádherné!“ zvolala babička a začala jemně česat vlnu, kterou jí ovce darovaly. Bylo jí tak akorát na jeden pár pořádně teplých ponožek.

Celý týden babička Anna pilně pletla. Kočky jí dělaly společnost – Šustík se tulil po její levé straně, Maksík pozoroval klubko vlny, jako by plánoval nějakou lumpárnu, Matík spal na křesle a Čičkin, ten nejstarší, odpočíval na parapetu a spokojeně přivíral oči. Maňa běhala sem a tam a kontrolovala, jak práce pokračuje.

Když byly ponožky hotové, babička Anna je schovala do krabičky s mašlí. V neděli ráno je dala dědečkovi k snídani.
„To je pro tebe, Jirko,“ řekla s úsměvem.

Dědeček Jirka krabičku otevřel a vytáhl nejkrásnější, nejměkčí ponožky, jaké kdy viděl.
„Aničko, ty jsou nádherné! Kde jsi vzala tak krásnou vlnu?“
„To je dárek od našich ovcí,“ odpověděla babička a vyprávěla mu celý příběh.

Dědeček Jirka byl dojatý. Hned si ponožky oblékl a vyšel s Emi na dvorek. Nohy měl poprvé v životě tak v teple, že se cítil jako v bavlnce.
„Díky vám, milé ovečky!“ zavolal na pastvu.

Ovce radostně zabečely a poskakovaly. Emi štěkala a vrtěla ocáskem.

Od toho dne měl dědeček Jirka ty nejlepší ponožky na celém světě. A kdykoli přišel k ovcím, pohladil každou z nich a pošeptal: „Děkuji vám.“

Ovce byly šťastné, že mohly pomoci své milované lidské rodině. A babička Anna, když se na to všechno dívala, měla v očích slzy radosti – na jejich malém hospodářství vládla láska, a to bylo to nejcennější ze všeho.