Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Ranní slunce se právě probudilo a zalévalo zlatým světlem celou farmu. Babička Anna už byla vzhůru a krmila kuřátka v kurníku. Kolem ní pobíhaly všechny kočky – Šustík, Maksík, Matík, malá Maňa a moudrý Čičkín. Emy, malá hnědá fenka, poskakovala kolem dědy Jirky, který opravoval plot.

„Pípípí!“ ozývalo se z kurníku. Nejmladší kuřátko jménem Zlatíčko se snažilo chytit motýla a skákalo po dvorku. Všichni se na něj dívali s úsměvem.

„Pozor na studnu, Zlatíčko!“ volala babička Anna. Uprostřed dvora stála stará kamenná studna, ze které děda Jirka občas čerpal vodu na zalévání.

Ale Zlatíčko bylo příliš zaujato motýlem. Poskakovalo stále výš a výš, mávalo křidélky a snažilo se vzlétnout. Náhle se ozvalo hlasité „Pííííp!“ a pak strašlivé plácnutí.

„Zlatíčko spadlo do studny!“ vykřikla babička Anna a rozběhla se ke studni. Dědeček Jirka zahodil lopatu a běžel za ní. Všechny kočky a Emy je následovaly.

Když se podívali dolů, viděli malé kuřátko, jak plácá křidélky ve studené vodě. Studna byla hluboká a Zlatíčko nevědělo, jak plavat.

„Pípípí! Pomóóóc!“ volalo kuřátko slabým hlasem.

„Musíme něco udělat!“ řekl dědeček Jirka. „Ale jak se tam dostanu? Studna je příliš úzká a já jsem moc velký.“

Maksík se rozběhl kolem studny. „Já to zvládnu! Já jsem nejodvážnější!“

„Ne, ne!“ zaštěkala Emy. „Můžeš se utopit!“

Starý moudrý Čičkín se zamyslel. „Potřebujeme lano a někoho, kdo je lehký a opatrný.“

Šustík se tiše přiblížil ke studni a podíval se dolů. Zlatíčko už téměř přestalo mávat křidélky. „Nesmíme čekat,“ mňoukal rozhodně. „Já to udělám.“

„Šustíku, to je nebezpečné!“ volala Maňa svým pisklavým hlasem.

Dědeček Jirka rychle přinesl silné lano. „Pokud to chceš zkusit, Šustíku, přivážu ti lano kolem těla. Ale buď opatrný!“

Šustík si nechal uvázat lano kolem břicha. Všichni ostatní se postavili v řadě a chytili lano pevně – dědeček Jirka, babička Anna, Maksík, Matík, dokonce i malá Maňa přidala své tlapky.

„Připraveni?“ zeptal se Šustík.

„Jsme připraveni!“ odpověděli všichni.

Šustík se pomalu spustil dolů po laně. Studna byla tmavá a studená. Čím níž sestupoval, tím více slyšel slabé pípání kuřátka.

„Zlatíčko, už jsem blízko!“ zavolal Šustík. „Chytím tě do pusy, ale neboj se. Neublížím ti.“

Když se dostal k vodě, opatrně vzal kuřátko do pusy. Zlatíčko bylo studené a třáslo se, ale stále žilo.

„Táhněte!“ zavolal Šustík nahoru, i když to s kuřátkem v puse neznělo moc srozumitelně.

Všichni nahoře začali táhnout. Dědeček Jirka a babička Anna drželi lano pevně, Emy štěkala povzbudivě a všechny kočky pomáhaly svými tlapkami.

Pomalu, krok za krokem, vytahovali Šustíka s kuřátkem nahoru. Když se konečně objevil na kraji studny, všichni jásali.

Šustík jemně položil Zlatíčko na zem. Kuřátko bylo mokré a vyděšené, ale živé.

„Pípípí!“ pípalo Zlatíčko a přitisklo se k babičce Aně.

„Můj hrdino!“ řekla babička Anna a pohladila Šustíka. „Jsi nejstatečnější kocour na světě!“

Dědeček Jirka se usmál. „Šustíku, zachránil jsi život. Jsem na tebe hrdý.“

Emy poskakovala kolem Šustíka a olizovala ho. „Jsi hrdina! Jsi hrdina!“

Dokonce i Čičkín, který obvykle mluvil málo, se přiblížil k Šustíkovi. „Udělal jsi správnou věc. Byl jsi opatrný a odvážný zároveň.“

Malá Maňa se tulila k Šustíkovi. „Měla jsem strach o tebe!“

Maksík skákal kolem. „Příště půjdu s tebou! To bylo úžasné!“

„Příště doufám, že nebude žádné příště,“ zasmál se Šustík.

Babička Anna vzala Zlatíčko a zanesla ho do kurníku, kde ho osušila a nakrmila. Zlatíčko se rychle zotavilo a už další den zase poskakoval po dvorku – ale tentokrát daleko od studny.

A Šustík? Stal se hrdinou celé farmy. Ale nejvíc ho těšilo, že zachránil život svému malému příteli.

Dědeček Jirka postavil kolem studny zábradlí, aby se podobná nehoda už nikdy neopakovala. A Šustík? Stal se nejen nejlaskavějším, ale i nejstatečnějším kocourem na celé farmě.