Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byla teplá letní noc a všechna zvířata na farmě spala. Všechna kromě Maksíka. Seděl na okenní římse a díval se do tmy. Naproti, u sousedského domu, viděl dvě obrovské siluety – stafordšírské teriéry pana Nováka.

„Podívejme se, kdo tu hlídá,“ zašeptal Maksík sám pro sebe. „Asi si myslí, že jsou nejsilnější v celé ulici.“

Druhý den ráno vyběhl Maksík na plot a začal oba psy provokovat. Skákal, dělal obličeje a mňoukal co nejhlasitěji. Psi se rozzuřili a začali štěkat jako o život.
„Haf! Haf! Haf!“ štěkal velký černý pes Dante.
„Přijď sem, kočko! Uvidíš!“ přidala se Běla, hnědá fena.

Maksík byl pyšný na sebe. „Podívejte se na mě! Jsem nejodvážnější kocour na světě!“ volal a běžel zpět domu.

Tohle pokračovalo celý týden. Každý den Maksík chodil provokovat stafordšírské teriéry. Stalo se to jeho rituálem.
Až do jednoho středečního odpoledne.

Babička Anna sázela nové tulipány před domem. Děda Jirka opravoval traktor a Emi, malá hnědá Yorkshirská Teriérka, spala v jeho stínu. Všechno vypadalo klidně.

Pak se to stalo. Pan Novák otevřel bránu, aby vynesl koš. Dante a Běla viděli svou šanci. Vyřítili se ven a běželi přímo k Maksově farmě.

Maksík stál uprostřed cesty, právě se vracel z další provokace. Když uviděl dva obrovské psy jak běží přímo k němu, úplně ztuhl. Tlapky se mu třásly, srst se naježila.
„Teď jsi v pasti, kocoure!“ zaštěkal Dante a přidal do běhu.

Maksík chtěl utéct, ale nemohl se pohnout. Strach ho ohromil. Zavřel oči a čekal na nejhorší.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Malá Emi, která všechno viděla, vyběhla mezi Maksíka a obrovské psy. Byla proti nim úplně maličká, ale postavila se pevně na své krátké nožičky a začala štěkat.
„Nechte ho! Nechte ho!“ štěkala statečně.

Dante a Běla se zastavili, překvapení. V tu chvíli přiběhli děda Jirka, babička Anna a pan Novák.

„Dante! Bělo! K noze!“ zavolal pan Novák přísně. Psi okamžitě poslechli, ale nedívali se na Maksíka hněvivě – dívali se na malou Emi s respektem.

Když se všechno uklidnilo, Maksík seděl v kuchyni s Emi. Děda Jirka jim přinesl mléko a sušenky. Babička Anna hladila Maksíka po hlavě.

„Vidíš, Maksíku,“ řekla jemně, „odvaha není o tom, jak moc dokážeš druhé provokovat. Malá Emi ukázala skutečnou odvahu – postavila se, aby ochránila toho, koho má ráda, i když byla mnohem menší než ti velcí psi.“

Maksík sklopil hlavu. Cítil se hloupě. „Promiň, Emi. Ty jsi mě zachránila, i když jsem byl tak hloupý.“
Emi ho olízla. „Jsme přátelé. To se tak dělá.“

Následující den Maksík opatrně přišel k plotu. Dante a Běla tam byli se svým páníčkem. Maksík se napřed bál, ale pak se nadechl.
„Promiňte,“ řekl tiše. „Neměl jsem vás pořád zlobit. Myslel jsem si, že jsem odvážný, ale ve skutečnosti jsem byl jen hloupý.“

Dante naklonil hlavu a povzdechl si. „Víš, Maksíku, my ti to vůbec neměli za zlé. Jen jsme chtěli, abys pochopil něco důležitého.“
„Co?“ zeptal se Maksík zvědavě.

Běla přistoupila blíž k plotu. „My, stafordšírští teriéři, máme takový problém. Vypadáme zvenku strašně. Máme velké zuby, silné čelisti, mohutný svaly. Když se na nás lidé nebo zvířata poprvé dívají, často se bojí.“

„Ale my jsme uvnitř ti nejhodnější ze všech,“ pokračoval Dante smutně. „Milujeme děti, rádi se mazlíme, chráníme ty, které máme rádi. Máme obrovská srdce plná lásky.“

„Jenže ne každý nám dá šanci to ukázat,“ dodala Běla. „Vidí jen naše svaly a zuby. Nevidí naše něžné duše.“

Maksík se zastyděl ještě víc. „Já… já jsem vás taky soudil podle vzhledu. Myslel jsem si, že jste jen velcí a nebezpeční.“

„Právě proto jsme tě nikdy nezranili, ani když jsme mohli,“ vysvětlil Dante. „Chtěli jsme ti ukázat, že nejsme takoví, jak vypadáme. Když tě ta malá Emi bránila, zastavili jsme se okamžitě, protože bychom jí nikdy neublížili.“

„Naše největší přání,“ řekla tiše Běla, „je najít přátele, kteří nás poznají takové jaké jsme doopravdy.“

Maksík cítil, jak mu slzy vstupují do očí. „Promiňte. Teď to chápu. Soudil jsem vás, aniž bych vás poznal. A to bylo hrozně špatně.“

Pan Novák se usmál. „Co kdybychom začali znovu? Moji psi potřebují kamarády, kteří je budou mít rádi takové, jací jsou.“

Od toho dne se všechno změnilo. Maksík, Dante a Běla se stali nejlepšími přáteli. Maksík zjistil, že Dante miluje, když mu někdo škrábe za ušima, a Běla ráda poslouchá příběhy o dobrodružstvích.

Večer, když všichni seděli na verandě, Maksík vyprávěl dědovi Jirkovi a babičce Anně o svém objevu.

„Naučil jsem se, že nikdy nesmíme soudit někoho podle toho, jak vypadá zvenku,“ řekl zamyšleně. „Dante a Běla vypadají hrozivě, ale mají ta nejlaskavější srdce, jaká jsem kdy potkal. A malá Emi mi ukázala, že skutečná odvaha je chránit druhé, i když jsme malí.“

Anna ho pohladila po hlavě. „To je ta nejkrásnější lekce, Maksíku. Pravá krása a dobrota jsou uvnitř, ne venku.“
Děda Jirka přikývl. „A skuteční přátelé vidí to, co je v srdci.“

Malá Emi se přitulila k Maksíkovi. Dante a Běla, kteří přišli na návštěvu, leželi vedle nich. A když zapadlo slunce nad farmou, všichni věděli, že našli něco vzácného – pravé přátelství, které vidí přímo do duše.