Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

V jedné malé vesničce pod kopcem žila kočička jménem Běluška. Byla bílá jako čerstvě napadaný sníh, hebká jako obláček a měla oči, které se třpytily jako dvě modré studánky. Každé ráno se protáhla na parapetu, zamňoukala na sluníčko a vydala se na své dobrodružné obchůzky.

Jen o pár domů dál bydlel pejsek Ferda. Malý, hnědý jako čokoláda, s ušima, která mu při běhu poskakovaly sem a tam. Ferda byl veselý, rychlý a vždycky připravený na hru.

A protože byli oba zvědaví a hraví, stali se z nich nejlepší kamarádi.

Každý den se potkávali u staré lípy uprostřed návsi. Tam si hráli na schovávanou, honili se kolem kmene a vymýšleli nové hry. Běluška byla rychlá a obratná, Ferda zase vytrvalý a vtipný. Společně tvořili nerozlučnou dvojici.

Jednoho slunečného dne se ale stalo něco nečekaného.

Běluška přišla k lípě jako první. Sedla si do trávy a čekala. Čekala dlouho. A když konečně Ferda přiběhl, byl celý udýchaný a ani si nevšiml, že Běluška sedí s ocáskem stočeným kolem tlapek.

„Promiň, Běluško,“ vydechl Ferda. „Hrál jsem si s dětmi na dvorku a nějak jsem ztratil pojem o čase.“

Běluška se naježila. „Aha. Takže děti jsou důležitější než já.“

„To jsem neřekl,“ bránil se Ferda.

„Ale myslel jsi to,“ odsekla kočička, zvedla ocásek do vzduchu a uraženě odkráčela.

Ferda tam zůstal stát s otevřenou tlamičkou. Nechápal, co se vlastně stalo. Chtěl za ní běžet, ale Běluška byla rychlá a zmizela za rohem.

Celý den pak chodila po vesnici a mračila se. Seděla na plotě, na střeše i na lavičce u obchodu, ale nikde se necítila dobře. Všude jí něco chybělo. Až večer, když se slunce sklánělo k obzoru, si uvědomila, co to je.

Chyběl jí Ferda.

Mezitím Ferda seděl u lípy a koukal do trávy. „Co jsem udělal špatně?“ přemýšlel. „Vždyť jsem se jen opozdil. To se může stát každému.“

Ale čím víc přemýšlel, tím víc mu bylo smutno. Běluška byla jeho nejlepší kamarádka. A kamarádi se přece neopouštějí kvůli maličkostem.

Když se setmělo, vydal se Ferda Bělušku hledat. Prošel celou vesnici, nakoukl do dvorků, pod lavičky i za stodolu. Až u potoka uviděl bílou tečku sedící na kameni.

„Běluško?“ zavolal tiše.

Kočička se otočila. Její oči se leskly ve světle měsíce.

„Co chceš?“ zamumlala.

Ferda se posadil vedle ní. „Chtěl jsem ti říct, že mě mrzí, že jsem přišel pozdě. Neudělal jsem to schválně. A taky… bez tebe je to dnes nějaké prázdné.“

Běluška sklopila uši. „Já… já jsem se cítila opuštěná. Čekala jsem na tebe tak dlouho. A pak jsi přišel a ani sis mě nevšiml.“

„To máš pravdu,“ přikývl Ferda. „Byl jsem roztržitý. Ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží.“

Chvíli bylo ticho. Jen voda v potoku tiše šuměla.

Pak Běluška tiše řekla: „Možná jsem to přehnala. Urazila jsem se moc rychle.“

Ferda se usmál. „To se stává. Hlavně že jsme zase spolu.“

Kočička se k němu přitulila bokem. „Takže jsme pořád kamarádi?“

„Ne pořád,“ opravil ji Ferda. „Navždy.“

A tak tam seděli vedle sebe, bílá kočička a malý hnědý pejsek, a dívali se na hvězdy. Uvědomili si, že opravdové přátelství vydrží i malé bouřky. A že když se jeden urazí, je nejlepší si o tom prostě promluvit.

Od té doby se Běluška a Ferda už nikdy nehádali kvůli maličkostem. A když se přece jen něco nepovedlo, oba věděli, že stačí říct: „Mrzí mě to.“

A přátelství bylo zase pevné jako stará lípa na návsi.