Na okraji vesmíru, kde hvězdy tančí své tiché tance, leží malá modrá planeta jménem Šepotánie. Je to místo, kde se mluví jen šeptem, protože obyvatelé věří, že hlasitá slova by mohla narušit sny hvězd, které nad nimi každou noc bdí.

V malé vesničce na úpatí Tichých hor žila desetiletá holčička jménem Eliška. Měla kudrnaté zrzavé vlasy a oči zelené jako mechy v lese. Eliška byla velmi zvědavá a často se ptala: „Proč musíme stále šeptat? Jak vypadá křik? Jaké by to bylo, kdyby se naše slova rozezněla naplno?“

Její babička, moudrá stařenka se stříbrnými vlasy, jí jednoho večera vyprávěla: „Před dávnými časy žili na naší planetě lidé, kteří křičeli. Jejich hlasité hlasy rozhněvaly hvězdy, které přestaly svítit. Nastala věčná tma a chlad. Teprve když lidé slíbili, že budou navždy mluvit jen šeptem, hvězdy se vrátily na oblohu.“

Eliška ale stále pochybovala. Jednoho dne se rozhodla, že zjistí pravdu. Vzala si malý batůžek, do něj dala jablko, láhev vody a svůj oblíbený hvězdný kámen, který jí babička darovala k narozeninám. Vydala se na nejvyšší horu v okolí – Šeptavou horu.

Cesta byla dlouhá a náročná. Když konečně dosáhla vrcholu, slunce už zapadalo. Eliška se posadila na měkký mech a čekala, až vyjdou hvězdy. Obloha se postupně plnila tisíci světélek.

„Ahoj, hvězdičky!“ zašeptala Eliška. „Jsem Eliška a moc bych chtěla vědět, jestli vám opravdu vadí, když mluvíme nahlas.“

Hvězdy mlčely, ale pak se jedna z nich, jasnější než ostatní, zatřpytila jasněji. Eliška měla pocit, že slyší jemný hlas: „Elišo, my hvězdy jsme velmi citlivé bytosti. Naše světlo je tvořeno příběhy a sny, které sbíráme z celého vesmíru. Když lidé křičí, jejich hlasitá slova rozbíjejí naše jemné světelné nitky.“

„Ale proč nemůžeme mluvit aspoň trochu hlasitěji?“ zeptala se Eliška.

„Pojď s námi,“ zašeptala hvězda a najednou se Eliška vznášela mezi hvězdami. Viděla, jak každá hvězda obsahuje tisíce drobných světelných příběhů. Když v jedné vzdálené galaxii začali lidé křičet, několik hvězd zhaslo.

„Vidíš?“ řekla hvězda. „Každé hlasité slovo je jako malá bouře, která může zničit celý hvězdný svět.“

Eliška byla ohromena. Nikdy by ji nenapadlo, že slova mají takovou moc. „Slibuji, že už nikdy nebudu pochybovat o moudrosti šeptání,“ zašeptala.

Když se vrátila zpět na zem, slunce už vycházelo. Eliška spěchala dolů z hory, aby všem vyprávěla o svém dobrodružství. Když dorazila do vesnice, všichni ji objímali a říkali, jak moc se o ni báli.

„Viděla jsem hvězdy zblízka,“ šeptala Eliška. „A teď už vím, proč musíme šeptat. Naše slova jsou silnější, než si myslíme.“

Od té doby Eliška s radostí šeptala a vyprávěla ostatním dětem o kráse hvězdných příběhů. A když se někdy některé z dětí zeptalo, proč musí šeptat, Eliška se usmála a řekla: „Protože i ten nejtišší šepot může změnit celý vesmír.“

Každou noc, když šla Eliška spát, položila svůj hvězdný kámen na parapet okna. A někdy, když byla obzvlášť pozorná, slyšela, jak jí hvězdy šeptají nové příběhy z dalekých světů.

A tak na planetě Šepotánie žijí lidé dodnes v harmonii s hvězdami, protože pochopili, že někdy ta nejtišší slova mají největší sílu.