V jednom domě na okraji města žili sourozenci Tomáš a Adélka. Tomášovi bylo devět let a jeho sestře Adélce sedm. Oba měli moc rádi čokoládu – mléčnou, hořkou, bílou, s oříšky nebo s ovocem. Prostě jakoukoliv.

Jednoho večera, když se koukali před spaním z okna na hvězdnou oblohu, uviděli padat hvězdu.

„Honem, něco si přej!“ vykřikla Adélka a pevně zavřela oči.

Tomáš udělal to samé. A oba v ten samý okamžik vyslovili své přání: „Přál bych si navštívit planetu celou z čokolády!“

Pak se zasmáli, vyčistili si zuby (i když by na planetě z čokolády asi zuby nikdo nečistil) a šli spát. Usnuli skoro okamžitě.

Najednou je probudil podivný zvuk. Znělo to jako… kapání? Tomáš otevřel oči a zjistil, že jejich pokojíček vypadá úplně jinak. Stěny byly hnědé a lesklé, okna vypadala jako vyrobená z průhledných bonbónů a jejich postele – ty byly z měkké, nadýchané čokoládové pěny!

„Adélko, vzbuď se!“ zatřásl Tomáš svojí sestrou.

Adélka otevřela oči a nevěřícně se rozhlédla kolem sebe. „Kde to jsme?“ zeptala se.

„Myslím, že se naše přání splnilo,“ odpověděl Tomáš užasle. „Vypadá to jako… planeta z čokolády!“

Děti vyskočily z postelí a přišly k oknu. Venku se rozprostírala krajina, jakou nikdy neviděly. Místo trávy tam byla zelená mentolová čokoláda, stromy měly kmeny z hořké čokolády a jejich koruny tvořily barevné čokoládové bonbóny. V dálce protékal potok tekuté mléčné čokolády.

„Pojďme ven!“ navrhla Adélka a už utíkala ke dveřím.

Venku na ně čekal nový svět plný sladkých překvapení. Děti běhaly po měkké mentolové trávě, ochutnávaly květiny z marcipánu a házely do čokoládového potoka kamínky z karamelek.

„Mňam, ta tráva chutná jako After Eight!“ výskala Adélka.

Tomáš si ulomil kousek z nejbližšího stromu. „A tohle je hořká čokoláda s pomerančovou příchutí. Moje oblíbená!“

Najednou uslyšeli zvláštní zvuk. Z čokoládového lesa vyšlo malé stvoření. Bylo celé z bílé čokolády, mělo kulaté tělo a tenké ručičky a nožičky z čokoládových tyčinek.

„Ahoj, já jsem Kokolínek,“ představilo se stvoření. „Vítejte na planetě Čokoláda!“

„Ahoj, Kokolínku,“ pozdravily děti.

„Ty tady bydlíš?“ zeptal se Tomáš.

„Ano, já a všichni ostatní Čokoláďané,“ přikývl Kokolínek. „Pojďte, ukážu vám naše město.“

Kokolínek je vedl lesem, kde z větví visely čokoládové jahody, až došli k malému městečku. Domky byly z perníku a čokolády, ulice z kakaového prášku a uprostřed města stála veliká fontána, ze které stříkala horká čokoláda.

V městečku bylo plno Čokoláďanů různých tvarů a barev. Všichni byli velmi přátelští a nabízeli dětem ochutnávky svých čokoládových specialit.

„Takže vy tady jíte jen čokoládu?“ ptala se Adélka, když ochutnávala čokoládovou pizzu (s čokoládovým těstem, čokoládovou omáčkou a kousky různých druhů čokolády navrch).

„Samozřejmě,“ usmál se Kokolínek. „Z čeho jiného bychom měli jíst, když je celá naše planeta z čokolády?“

Tomáš se trochu zamyslel. „Ale netrpíte třeba zubními kazy?“

Kokolínek se zasmál. „Naše zuby jsou také z čokolády! Když se nám nějaký zub opotřebuje, jednoduše naroste nový.“

Děti strávily na planetě Čokoláda celý den. Plavaly v jezeře z horké čokolády, sjížděly kopce z čokoládové zmrzliny a pomáhaly Čokoláďanům stavět nový most přes řeku z čokoládového likéru.

Ale když se začalo stmívat, najednou pocítily něco zvláštního. Bolelo je břicho a zuby je brněly.

„Kokolínku,“ řekl Tomáš, „myslím, že jsme snědli příliš mnoho čokolády.“

Kokolínek se chápavě usmál. „To se stává všem návštěvníkům z jiných planet. Vaše těla nejsou jako naše – nemůžete jíst čokoládu pořád.“

„Asi máš pravdu,“ přiznala Adélka a držela se za břicho. „Myslím, že už bychom se měli vrátit domů.“

„Ale jak?“ zeptal se Tomáš. Najednou si uvědomil, že vlastně netuší, jak se na tuto planetu dostali, natož jak se dostat zpět.

„Musíte si to přát stejně silně, jako jste si přáli sem přijít,“ poradil jim Kokolínek.

Děti se rozloučily se všemi Čokoláďany, objaly Kokolínka a pak se chytily za ruce, zavřely oči a společně si přály: „Chceme se vrátit domů!“

Když znovu otevřely oči, ležely ve svých postelích. Oknem do pokoje svítilo ranní slunce a zvenku bylo slyšet ptáky.

„Zdálo se mi o planetě z čokolády,“ řekla rozespale Adélka.

„Mně taky,“ přikývl Tomáš. „Bylo to tak skutečné…“

V tu chvíli si všimli, že na nočním stolku leží dvě malé figurky – byly to čokoládoví Čokoláďané.

Když děti později snídaly, maminka se divila: „To je zvláštní, zdá se mi, že vám dnes čokoláda nějak nechutná.“

Tomáš s Adélkou se na sebe podívali a usmáli se. Věděli něco, co maminka ne. A také věděli, že si příště raději budou přát návštěvu planety z ovoce nebo zeleniny – protože i když je čokoláda skvělá, příliš mnoho sladkého může způsobit bolení břicha. A to platí na každé planetě.