V malém městečku pod hvězdami žil neobyčejný pes jménem Astro. Nebyl to jen tak ledajaký pes – měl huňatou srst tmavě modré barvy jako noční obloha a oči, které zářily jako dvě jasné hvězdy. A co bylo nejzvláštnější? Astro miloval hvězdy a Měsíc víc než cokoliv jiného.

Každý večer Astro seděl na dvorku a pozoroval oblohu. „Jednou tam nahoře budu,“ štěkal tiše ke hvězdám, zatímco jeho páníček, profesor Novák, ho hladil po hlavě.

Profesor Novák byl známý vědec, který pracoval pro Vesmírnou agenturu. Jednoho dne přišel domů celý nadšený.

„Astro, představ si! Připravujeme první let na Měsíc a já jsem byl vybrán jako hlavní kosmonaut. A víš co? Chci, abys letěl se mnou jako můj parťák!“

Astro zavrtěl ocasem tak prudce, že shodil vázu z poličky. Bylo mu jasné, že tohle je jeho šance!

Druhý den vzal profesor Astro do práce. Šéfové agentury nejprve vrtěli hlavami: „Pes ve vesmíru? To přece nejde!“

Ale profesor Novák věřil svému čtyřnohému příteli. „Astro je chytrý, statečný a má dokonalý sluch. Dokáže rozpoznat zvuky, které by mohly signalizovat problém v raketě. A já potřebuji někoho, komu můžu věřit, až budeme tam nahoře.“

Ředitel agentury se zamyslel: „Dobrá, dejme mu šanci. Ale musí projít stejným výcvikem jako ostatní kosmonauti.“

A tak začal Astrův výcvik. Nebyl to vůbec lehký úkol! Nejprve musel vydržet v simulátoru, který se točil a třásl jako pravá raketa. Zatímco jiní psi by možná vystrašeně kňučeli, Astro seděl klidně a sledoval přístroje svýma bystrýma očima.

Potom přišel na řadu trénink ve stavu beztíže. To bylo mnohem těžší! Když se Astro vznášel ve vzduchu, nemohl běhat ani skákat – prostě plaval vzduchem jako rybka ve vodě.

„Tohle nikdy nezvládne,“ říkali někteří lidé z agentury.

Ale Astro se nevzdával. Každý den trénoval, učil se a překonával sám sebe. Když bylo těžko, vzpomněl si na Měsíc a hvězdy – svůj velký sen.

Po šesti měsících náročného výcviku nastal velký den. Astro dostal speciální kosmický oblek ušitý přesně pro něj, s otvorem pro ocas a svou vlastní helmu s malými otvory pro uši.

Když profesor Novák a Astro společně kráčeli k raketě, všichni tleskali. Astro kráčel hrdě vedle svého pánička, jako by věděl, jak důležitý úkol je oba čeká.

„Jsme tým, kamaráde,“ zašeptal profesor, když usedal do svého sedadla a Astro se uvelebil ve speciálním sedadle vedle něj. „Celý svět bude sledovat naši cestu.“

Odpočítávání začalo: „Deset, devět, osm…“ Astro cítil, jak mu srdce tluče vzrušením, ale nebál se.

„…tři, dva, jedna, START!“

Země se zatřásla, když se mohutné motory rakety rozburácely. Astro byl přitisknutý do sedadla obrovskou silou, ale nepřestal vrtět ocasem. Raketa se zvedla a stoupala výš a výš, až prorazila modrou oblohu a vplula do temného vesmíru.

Najednou bylo všechno jiné. Astro se vznášel ve svém sedadle, kolem něj se pohybovaly vznášející se věci – tužka, miska s vodou i jeho oblíbený míček. Země pod ním byla jako veliký modrý míč.

Cesta na Měsíc trvala tři dny. Astro každý den plnil své úkoly – kontroloval přístroje, posílal zprávy na Zemi svým štěkáním do speciálního mikrofonu a pozoroval hvězdy z okna.

Čtvrtého dne konečně uviděl Měsíc – obrovský a šedivý, plný kráterů a tajemných údolí. Vesmírná loď zpomalila a začala klesat k jeho povrchu.

Najednou se rozsvítila červená kontrolka a ozvalo se hlasité pípání. Něco nebylo v pořádku! Počítač, který měl řídit přistání, přestal fungovat.

V řídícím středisku na Zemi zavládla panika. „Neslyšíme vás! Signál je příliš slabý! Co budou dělat?“

Profesor Novák se pokusil opravit počítač, ale nešlo to. „Astro, musíme přistát ručně. Já budu řídit, ale potřebuji, abys sledoval přístroje.“

Astro okamžitě pochopil vážnost situace. Začal pozorně sledovat měřicí přístroje a štěkat pokaždé, když se nějaká hodnota nebezpečně změnila.

Byla to těžká práce. Ruce profesora se třásly napětím a Astrovy oči skoro nevydržely sledovat všechny přístroje najednou. Ale nevzdávali se. Pracovali jako tým a mysleli na všechny, kteří jim věřili, na svůj velký sen.

A pak, s jemným nárazem, loď přistála. Astro a profesor Novák se stali prvním psím a lidským týmem, který bezpečně přistál na Měsíci!

Když společně otevřeli dveře lodi a v svých speciálních oblecích vykročili ven, udělali něco úžasného – první společné stopy člověka a psa na měsíčním povrchu. Profesor hrdě zasalutoval k Zemi a Astro vedle něj radostně zaštěkal a označkoval malý měsíční kámen – první psí značka mimo Zemi!

Když se Astro a profesor vrátili domů, stali se hrdiny. Dostávali medaile, společně vyprávěli svůj příběh ve školách a dokonce o nich napsali knihu.

Ale nejšťastnější byl, když večer seděl s profesorem na dvorku a díval se na Měsíc. Teď už věděl, že žádný sen není příliš velký, žádná hvězda příliš vzdálená, pokud máš odvahu a nevzdáváš se, i když je cesta těžká.

A kdykoli některý z psů ve městě zapochyboval o svých snech, Astro mu řekl: „Podívej se na Měsíc. Vidíš tam tu malou tečku? To je moje stopa. A i ty můžeš zanechat svou stopu, kdekoli budeš chtít.“