Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byla jednou tichá letní noc. Měsíc svítil jako veliká lampa a hvězdy blikaly jako malé svíčky na nebi. V malém domečku na kraji vesnice spali všichni klidným spánkem — všichni kromě dvou.

Běluška byla kočička bílá jako čerstvý sníh. Měla hebkou srst, která se třpytila ve tmě, a velké zelené oči, jež viděly vše dokonale i v noci. Ferda byl malý hnědý pejsek s kulatýma ušima a červeným obojkem. Byl odvážný, ale někdy trochu ustrašený — třebaže to nikdy nepřiznal.

Tu noc oba leželi ve svých pelíšcích, když tu — šššš… křup… šššš — z tmavé zahrady přišel podivný zvuk.

Běluška nastavila uši.
Ferda nastavil uši.
Oba se podívali jeden na druhého.

„Slyšel jsi to?“ zašeptala Běluška.

„Samozřejmě,“ odvětil Ferda, i když se mu trochu chvěly nožičky. „Ale nebojím se ani trochu.“

„Já taky ne,“ řekla Běluška. „Pojďme se podívat.“

Opatrně přelezli parapet okna a ocitli se v zahradě. Tráva byla studená a mokrá od rosy. Měsíc osvětloval zahrádku — záhon s rajčaty, starou jabloň uprostřed a velký keř šeříku u plotu.

Šššš… křup… šššš.

Zvuk přicházel zpoza keře!

„Ty jdi první,“ řekl Ferda.

„Proč já?“ zeptala se Běluška.

„Protože kočičky vidí lépe ve tmě.“

„A pejsci lépe čichají. Tak jdi ty.“

Ferda se nadechl, nafoukl hruď a statečně udělal tři kroky ke keři. Pak se zastavil.

„Vlastně… půjdeme spolu,“ rozhodl.

Ruku v ruce — tedy tlapku v tlapce — se přiblížili k šeříku. Běluška opatrně odhrnula větve svou tlapičkou a oba nakoukli dovnitř.

A co tam uviděli?

Malého ježka! Kulička se dvěma černýma očkama a nosíčkem jako mokrý knoflík se procházela mezi kořeny keře a hledala večeři. Každý jeho krůček vydával ten záhadný zvuk: šššš… křup… šššš.

„Jejda,“ vydechl Ferda s úlevou. „To byl jen ježek!“

„Dobrý večer,“ řekl ježek vážně a ani se nezastavil. „Nebo spíše dobrou noc. Hledám červy. Nemáte nějakého červa?“

Běluška se zasmála stříbrným smíchem. „Červa nemáme. Ale co kdybychom ti pomohli?“

Ježek se zastavil a podíval se na ně malýma očkama. „Vy? Kočka a pes? Pomáhali byste mi?“

„Proč ne?“ řekl Ferda. „Jsme přátelé. A přátelé si pomáhají.“

A tak začalo noční dobrodružství. Ferda čenichal po celé zahradě svým hnědým nosíčkem a Běluška svítila zelenýma očima jako malá lucernička. Ježek šel za nimi a sbíral, co našli.

Pod jabloní byl tlustý červ.
U záhonu s rajčaty byli dva slimáci — ježkova nejoblíbenější pochoutka.
A za kamenem u plotu celá rodina broučků.

„To je hostina!“ zaradoval se ježek a spokojeně zachrochtal. „Ještě nikdy jsem neměl tak dobrou večeři. Děkuji vám, přátelé.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Běluška.

„Ježek Špuntík,“ odpověděl hrdě. „A vy?“

„Já jsem Běluška a tohle je Ferda.“

„Krásná jména,“ řekl Špuntík. „Budu vás navštěvovat každou noc, dovolíte-li.“

„Dovolíme!“ zavolali oba najednou.

Špuntík se na rozloučenou sroloval do klubíčka, pak se zase rozvinul, mrkl na ně a zmizel v temné zahradě.

Běluška a Ferda se vrátili do domečku. Venku začínalo svítat — obloha se barvila do růžova a oranžova jako veliká broskev.

„Vidíš,“ řekla Běluška, když se ukládala do svého pelíšku, „záhadné zvuky nejsou vždy strašidelné.“

„Věděl jsem to celou dobu,“ řekl Ferda a zívl. „Proto jsem se nebál.“

„Samozřejmě,“ usmála se Běluška.

A oba usnuli se spokojenými úsměvy na tváři — zatímco ježek Špuntík někde v zahradě dojídal své slimáky a těšil se na příští noc.