Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

„Rychle, přání!“ vykřikl Bleskáček a proletěl oblohou tak prudce, až za ním zůstala modrá jiskřivá čára.

„Počkej na nás!“ zavolala Jiskřenka a zatočila se ve vzduchu jako růžová spirálka.

Tichouš se jen tiše usmál a klidně je následoval.

Vysoko nad Zemí totiž žili malí meteorité – světelní cestovatelé, kteří naslouchali dětským přáním. A tohle přání bylo opravdu výjimečné.

V malém městečku seděla sedmiletá Sofinka na parapetu. Zítra měla narozeniny. V ruce držela obrázek – malého mourovatého koťátka s velkýma očima a ocáskem stočeným do spirálky.

„Kéž bych tě měla doopravdy,“ zašeptala.

Pak obrázek přitiskla k sobě a tiše dodala: „Slibuji, že se o tebe budu starat.“

Její přání bylo tiché, ale silné.

A právě to zaslechli meteorité.

„Tohle je moje přání!“ zahlásil Bleskáček. „Já jsem byl nejrychlejší!“

„Bleskáčku,“ zasmála se Jiskřenka, „přání nepatří tomu, kdo ho chytí první.“

„Ale měl bych mít aspoň hlavní roli,“ mrkl.

Tichouš jemně promluvil: „To přání je krásné. Ale musíme zjistit, jestli je připravená.“

„Tak letíme dolů!“ vykřikl Bleskáček – a už byl pryč.

„On se jednou někde rozbije,“ povzdechla si Jiskřenka a vydala se za ním.

Sofinka právě zavřela oči, aby si přání zopakovala, když se v pokoji jemně zablesklo.

„Ahoj!“ ozvalo se.

Sofinka nadskočila. „Kdo to byl?“

„Tady dole,“ řekl hlas.

Pod stolem svítila tři malá světýlka.

„Vy jste… hvězdy?“

„Meteorité,“ opravila ji Jiskřenka a elegantně se zatočila.

„A já jsem nejrychlejší z nich,“ dodal Bleskáček a udělal prudký oblouk… až narazil do židle.

„Au! To bylo schválně,“ zamumlal rychle.

Sofinka se poprvé usmála.

„Slyšeli jsme tvoje přání,“ řekl Tichouš jemně.

Sofinka přikývla. „Já bych chtěla koťátko. Budu se o něj starat, opravdu.“

„Každý to říká,“ pokrčil světlem Bleskáček. „Ale vstáváš brzy? Uklízíš?“

„Bleskáčku,“ napomenula ho Jiskřenka.

„Co? Ptám se na důležité věci!“

Sofinka se zamyslela. „Ne vždycky… ale chtěla bych to zkusit. Kvůli němu.“

Tichouš se usmál. „To stačí.“

Jiskřenka se dotkla obrázku.

Najednou se koťátko na papíře pohnulo. Zamrkalo. Ocásek se lehce zavlnil.

Sofinka zadržela dech.

„Tohle je kouzelné koťátko,“ vysvětlila Jiskřenka. „Bude svítit, když budeš připravená.“

„A až bude správný čas…“ dodal Tichouš.

„Tak se něco stane,“ doplnil Bleskáček tajemně. „Velkého! Možná i s mým podpisem.“

„Bez podpisu,“ opravila ho Jiskřenka.

Meteorité se rozloučili a zmizeli.

Sofinka usnula s obrázkem v náručí.

Ráno obrázek zářil.

Sofinka ho vzala a běžela za rodiči. Vyprávěla jim o přání, o tom, jak se chce starat, jak bude krmit, uklízet, hrát si.

Maminka se usmála. Tatínek chvíli mlčel.

Pak otevřel malou přepravku.

Uvnitř bylo mourovaté koťátko.

Přesně jako na obrázku.

„Mňau,“ řeklo tiše.

Sofince se rozzářily oči. Vzala ho opatrně do dlaní.

Koťátko bylo teplé, hebké… a okamžitě jí začalo jemně olizovat prstík malým drsným jazýčkem.

Sofinka se rozesmála.

„To lechtá!“

Koťátko spokojeně zapředlo a stočilo se jí do dlaní, jako by tam patřilo odjakživa.

V tu chvíli obrázek naposledy zazářil… a jeho světlo zmizelo.

„Viděli jste to?“ smála se Jiskřenka.

„Jo. A já jsem tentokrát nenarazil do ničeho,“ řekl hrdě Bleskáček.

„To není pravda,“ usmál se Tichouš. „Narazil jsi do mraku.“

„To byl strategický manévr!“

A všichni tři se rozzářili ještě jasněji.

A ty, milý posluchači…

když uvidíš padající hvězdu, možná právě letí splnit něčí přání.

A možná jednou přiletí i za tebou.

Stačí jen věřit. 🌙