Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Milý posluchači, posaď se hezky pohodlně, protože dnes tě čeká zvláštní dobrodružství. Je o netopýrovi jménem Šmudla — malém, chlupatém, trochu popleteném, ale hlavně velmi zvědavém netopýrovi, který žil celý svůj život v noci. Až do dneška.

Šmudla bydlel v jeskyni s ostatními netopýry. Všichni spali hlavou dolů, jak to netopýři dělají, a Šmudla byl vždycky ten poslední, kdo usnul. Ne proto, že by byl neposeda, ale protože měl hlavu plnou otázek.
„Jak asi vypadá svět ve dne?“ přemýšlel často. „Je opravdu tak světlý, jak říkají? A co jsou to barvy?“

Jednoho rána, když se ostatní netopýři chystali spát, Šmudla se najednou probudil. Oči měl dokořán a srdíčko mu bušilo jako malý bubínek.
„Já… já nespím!“ vydechl překvapeně. „A venku je světlo!“

Ostatní netopýři jen zamumlali:
„Šmudlo, spi… světlo je moc jasné…“

Ale Šmudla už to nevydržel. Opatrně se odlepil od stropu, zakymácel se, dvakrát se otočil ve vzduchu (protože rovnováha po ránu není nic jednoduchého) a vyletěl ven.

A tam… tam to začalo.

Svět byl zalitý sluncem. Šmudla zamrkal, zamžoural, přimhouřil oči… a pak je pomalu otevřel.
„Jééééé!“ vydechl. „To je… to je… barevné!“

Všude kolem něj se třpytily kapky rosy, tráva byla zelená jako smaragd, nebe modré jako studánka a květiny… ach, květiny! Červené, žluté, fialové, růžové — tolik barev najednou, až se Šmudlovi zatočila hlava.

„Tak tohle je den,“ řekl si tiše. „A já jsem ho nikdy neviděl.“

Najednou kolem něj proběhla veverka.
„Ahoj!“ houkla. „Ty jsi nějaký bledý, netopýre. Ty jsi nemocný?“
„Ne,“ zasmál se Šmudla. „Jen jsem nikdy nebyl vzhůru ve dne.“

Veverka se zastavila, zamrkala a pak se rozesmála tak, že jí oříšek vypadl z tlapky.
„Tak to se máš na co těšit! Den je plný překvapení.“

A měla pravdu.

Šmudla objevil, že motýli nejsou jen tiché stíny, ale létající obrázky. Že ptáci zpívají tak krásně, až se mu chtělo tancovat. Že slunce hřeje na křídla jako měkká deka. A že světlo není nepřítel — jen něco nového.

Uprostřed dne se ale stalo něco, co Šmudla nečekal.

Seděl na větvi a pozoroval oblohu, když ho najednou přepadl zvláštní pocit. Trochu smutek, trochu stesk.
„Všichni moji kamarádi teď spí,“ pomyslel si. „A já jsem tady sám.“

Chvíli jen tiše seděl. Slunce mu hladilo záda a vítr mu čechral kožíšek. A pak si uvědomil něco důležitého:
„Moji kamarádi spí, ale svět nespí. A já nejsem sám. Mám tu veverku, ptáky, motýly… a všechny ty barvy.“

A ten pocit samoty se pomalu rozpustil jako cukr v čaji.

Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Šmudla se protáhl.
„Byl to krásný den,“ řekl si. „Ale už se mi chce spát.“

Veverka mu zamávala:
„Přijdeš zase zítra?“

Šmudla se usmál.
„Možná. Ale jen na chvilku. V noci mám práci.“

A tak se vrátil do jeskyně. Ostatní netopýři se právě probouzeli.
„Šmudlo, kde jsi byl?“ ptali se.

A Šmudla se jen tajemně usmál.
„Venku. A víte co? Den je… nádherný.“

Pak se zavěsil hlavou dolů, zavřel oči a nechal se obejmout tmou, která mu byla tak známá.
A přesto — někde hluboko uvnitř — si nesl kousek světla, které objevil.

A tak usnul. Klidně, bezpečně, s pocitem, že svět je větší, než si kdy dokázal představit. A že je v něm místo pro noc i den, pro tmu i barvy, pro strach i odvahu.