Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byla jednou jedna malá myška jménem Líza. Měla měkkou šedou srst, růžový nosíček a dlouhý tenký ocásek. Bydlela v útulné díře ve zdi staré stodoly a většinu času trávila hledáním drobečků a semínek.

Jednoho dne našla Líza na půdě starou knihu s obrázky zvířat. Když otevřela stránku se lvem, úplně se zarazila. Lev měl nádhernou zlatou hřívu, mohutné tlapy a když zařval, celá savana se třásla.

„To je ono!“ vykřikla Líza. „Chci být králem zvířat! Chci být lev!“

Od té chvíle se malá myška rozhodla, že se stane lvem. Každé ráno se postavila před malou louži, která jí sloužila jako zrcadlo, a začala trénovat.

„RRRR!“ řvala ze všech sil. Ale místo mocného řevu se z její tlamičky vyšlo jen slabé „pííííp“.

„To nevadí,“ řekla si odhodlaně. „Musím víc trénovat!“

Další den se rozhodla, že si udělá hřívu. Nasbírala suché listy, trávu a slámu a pomocí pavučin si je přilepila kolem hlavičky. Vypadala spíš jako malý pohyblivý chomáč sena než jako majestátní lev, ale Líza byla spokojená.

„Ještě mi chybí koruna!“ uvědomila si. V koutě stodoly našla starou, scvrklou bramboru. Byla docela těžká, ale Líza si ji s námahou nasadila na hlavu mezi listy.

„Teď jsem skutečný král!“ prohlásila hrdě a vydala se ukázat světu.

První, koho potkala, byl starý kocour Mourek. Když uviděl myšku s bramborou na hlavě, jen se zasmál:
„Co to máš na hlavě, Lízo?“

„To je moje koruna! Jsem lev, král zvířat!“ řekla Líza a zkusila zařvat. „Pííííp!“

Mourek se smál tak moc, až se kutálel po zemi. Líza se urazila a rychle odběhla dál.

Na dvoře potkala kohouta Pepíka.
„Vítej, králi zvířat!“ zakokrhal posměšně. „Snad mi neukousneš hlavu!“

„Samozřejmě že ne,“ zavrčela Líza, ale znělo to spíš jako písknutí.

Celý den se Líza snažila chovat jako lev. Pokoušela se chodit pomalu a majestátně, ale brambora jí pořád padala z hlavy. Zkoušela lovit mouchy jako lev antilopy, ale byly moc rychlé. A když se pokoušela zdřímnout na slunci jako král džungle, mravenci jí lezli do hřívy z listí.

Když se začalo stmívat, byla Líza unavená, smutná a hladová. Najednou ucítila úžasnou vůni. Sýr!
Šla za vůní až ke staré kovové mříži ve zdi. Za ní bylo celé skladiště plné sýrů, zrní a dalších dobrot.

Líza zkusila prostrčit hlavu mezi tyčemi, ale s bramborou a hřívou se tam nevešla. Sundala si korunu, pak i listovou hřívu. Teď už byla jen malá, obyčejná myška – a bez problémů se protáhla mezi tyčemi mříže.

Uvnitř byl ráj! Kousky sýra, semínka, suchý chléb. Líza si pochutnávala a najednou si uvědomila něco důležitého.

„Kdybych byla lev,“ řekla si nahlas, „nikdy bych se sem nedostala. Lev je moc velký! Ale já jsem malá myška a můžu se dostat kamkoliv!“

Vzpomněla si, jak může běhat úzkými chodbami ve zdi, schovávat se do malých děr, kam se kočka nedostane, a šplhat po stéblech trávy až nahoru.

„Možná nejsem král zvířat,“ zamumlala s plnými tvářemi sýra, „ale být myškou má taky svoje výhody!“

Když se vrátila domů do své útulné díry, už se necítila smutná. Bramboru nechala ležet venku – možná z ní vyroste nová rostlina. Hřívu z listí darovala ptáčkům na hnízdo.

Od té doby už Líza nesnila o tom, že bude lvem. Místo toho objevovala všechna úžasná místa, kam se může dostat jen proto, že je malá. Našla tajnou chodbu do spižírny, naučila se skákat z trámu na trám a dokonce si našla nové přátele mezi ostatními myškami.

A když se jí někdy kocour Mourek s úsměvem zeptal:
„Tak co, Lízo, stále chceš být lvem?“
Líza jen spokojeně odpověděla:
„Ne, děkuji. Být myškou je mnohem lepší!“