Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Honzík měl doma jednu zvláštní lžičku. Nebyla velká ani malá, nebyla zlatá ani stříbrná. Byla to docela obyčejná lžička z nerezové oceli, ale měla jeden neobyčejný zvyk – vždycky ochutnala Honzíkovu večeři dřív, než ji stihl ochutnat on sám.

„Mami, zase to udělala!“ volal Honzík každý večer od stolu. „Mlsná lžička mi snědla první sousto!“

„Honzíku, lžičky přece nejí,“ smála se maminka. „To ty jsi to rychle snědl.“

Ale Honzík to věděl lépe. Každý večer, když si sedl k jídlu, stačilo se na chvilku podívat jinam – a lžička už se ponořila do talíře. Když jedl polévku, ochutnala nejlepší část s nudlemi. Když byla k večeři bramborová kaše, lžička si vždycky vzala sousto s nejlepším kouskem másla. A když měl Honzík svůj oblíbený guláš, samozřejmě ochutnala nejdřív tu nejšťavnatější kostku masa.

„To není fér!“ protestoval Honzík. „Já taky chci první sousto!“

Jednoho večera se rozhodl, že lžičku přechytračí. Připravil si dokonalý plán. Maminka uvařila řízek s bramborovým salátem – Honzíkovo nejoblíbenější jídlo. Honzík se posadil ke stolu, vzal lžičku do ruky a… schoval ji pod ubrousek!

„Teď tě mám!“ zašeptal vítězně. Vzal vidličku a rychle si nabodl kousek řízku. Ale vtom se ubrousek začal hýbat. Lžička se vykroutila, vyskočila na okraj talíře a šup! – už měla v sobě sousto bramborového salátu.

„To není možné!“ vykřikl Honzík.

Lžička se postavila na okraj talíře jako malý človíček a – což Honzík nemohl uvěřit vlastním očím – pokývala na něj, jako by se smála.

„Ty umíš mluvit?“ zeptal se Honzík šeptem.

„Samozřejmě,“ odpověděla lžička tenkým, zvonivým hlasem. „Jen s tebou jsem nikdy nemluvila, protože jsi na mě pořád naštvaný.“

„To proto, že mi vždycky sníš první sousto!“ ohradil se Honzík.

„To víš,“ povzdechla si lžička, „být lžičkou není jednoduché. Celý den ležím v zásuvce ve tmě. Jediná zábava, kterou mám, je ochutnat něco dobrého. A první sousto je vždycky nejlepší! Chuť je intenzivnější, jídlo je přesně správně teplé…“

Honzík se zamyslel. Nikdy ho nenapadlo, jak musí být lžičce smutno. Celý den v zásuvce, žádní kamarádi, žádné dobrodružství.

„Promiň,“ řekl nakonec. „Já jsem sobec. Nevšiml jsem si, že máš taky svůj vlastní život. Co kdybychom se nějak dohodli?“

Lžička nadšeně poskočila. „Opravdu? Máš nápad?“

„Co takhle,“ navrhl Honzík, „že každý lichý den ochutná první sousto lžička a každý sudý den já? A kromě toho ti občas povím, jak mi bylo ve škole, ať se nenudíš v té zásuvce.“

„To zní skvěle!“ zvolala lžička. „A já ti budu pomáhat. Vždyť já znám všechny recepty našich pra-pra-pra-prababiček lžiček! Můžu ti říct, čím je které jídlo nejlepší dochutit.“

Od té doby se Honzík a Mlsná lžička stali nejlepšími přáteli. Každý večer společně jedli a povídali si. Lžička radila Honzíkovi, které jídlo stojí za to dochutit a které ne. Honzík jí zase vyprávěl příběhy ze školy a před spaním ji vždycky položil na parapet, aby se mohla dívat na hvězdy místo do temnoty zásuvky.

Maminka si všimla, že si Honzík už nikdy nestěžuje. Naopak – jedl s chutí a často se u večeře usmíval sám pro sebe.

„Konečně jíš bez námitek,“ řekla jednoho dne spokojeně.

Honzík se podíval na Mlsnou lžičku, která by na něj mrkla, kdyby měla oči.

„Jo, mami,“ usmál se. „Večeře je prostě nejlepší část dne.“

A byla. Protože ji jedl s nejlepším kamarádem, jakého si mohl přát.