Vysoko v horách, tam kde se oblaka dotýkají vrcholků stromů, narodil se jednoho jarního rána malý potůček. Nejprve to byla jen kapka rosy, která se proměnila v tenký pramínek vody, proklouzávající mezi kamínky a mechy.

„Kdo jsem?“ zašuměl potůček, když si uvědomil svou existenci.

„Jsi voda, nejdůležitější věc na světě,“ zaševelil vítr, který zrovna prolétal kolem.

„Já? Nejdůležitější?“ podivil se potůček. Byl tak maličký a zdálo se mu, že kolem něj jsou mnohem důležitější věci – obrovské stromy, vysoké hory nebo široká obloha.

„Uvidíš sám,“ zasmál se vítr a odletěl pryč.

Potůček se dal na cestu dolů z hor. Cestou se k němu přidávaly další pramínky a potůček postupně sílil a rostl. Každý den se setkával s něčím novým, co mu ukazovalo, jak důležitá je voda.

První den potkal malého zajíčka, který přiběhl k jeho břehu.

„Uf, to mám žízeň,“ řekl zajíček a začal pít z potůčku. „Díky tobě zase můžu běhat a skákat.“

Potůček se zaradoval. „Pomohl jsem zajíčkovi!“ A tekl dál.

Druhý den dorazil k malé louce. Tráva byla suchá a květiny měly svěšené hlavičky.

„Pomoc, umíráme žízní,“ zašeptaly květiny.

Potůček se rozlil do malých stružek a napojil kořeny trávy a květin. Za chvilku se louka zazelenala a rozkvetla všemi barvami.

„Díky tobě jsme zase krásné a veselé,“ děkovaly květiny.

Potůček byl šťastný, že mohl pomoci, a pokračoval ve své cestě.

Třetí den protekl kolem pole, kde rostlo obilí. Slunce pálilo a stébla začínala vadnout.

„Bez vody nebudu mít z čeho upéct chleba,“ smutnil sedlák, který pole obhospodařoval.

Potůček našel starou strouhu a naplnil ji svou vodou. Sedlák mohl díky němu zavlažit své pole.

„Díky tobě budou lidé ve vesnici mít co jíst,“ usmál se sedlák vděčně.

Čtvrtý den dorazil potůček k malé vesnici. Děti si hrály na břehu a skákaly do jeho čisté vody. Jejich smích zněl jako zvonečky.

„Díky tobě se můžeme osvěžit a hrát si,“ volaly děti radostně.

Potůček byl stále širší a hlubší. Zjistil, že pomáhá všem kolem – lidem, zvířatům i rostlinám.

Pátý den potkal starý mlýn.

„Bez tvé síly se moje kolo nemůže točit a já nemohu mlít mouku,“ řekl mlýn.

Potůček sebral všechnu svou sílu a roztočil mlýnské kolo.

„Díky tobě budou mít lidé mouku na koláče a chleba,“ řekl mlýn vděčně.

Šestý den už byl potůček velkou řekou. Na jeho hladině pluly lodě, které převážely lidi a zboží.

„Díky tobě můžeme cestovat a obchodovat,“ volali námořníci.

Sedmý den se řeka začala blížit k moři. Cestou potkala velké město, které odebíralo její vodu do vodárny.

„Díky tobě se mohou lidé napít čisté vody, umýt se a uvařit si,“ vysvětlila vodárna.

Než potůček, teď už velká řeka, doplul do moře, pochopil, co měl vítr na mysli. Bez vody by nebylo života. Všechno živé potřebuje vodu – od nejmenší rostlinky až po největší město.

Když se konečně vlil do širého moře, cítil se potůček hrdý a spokojený. Věděl, že je součástí něčeho důležitého – velkého koloběhu vody v přírodě. A i když teď splynul s mořem, věděl, že jednoho dne se možná znovu promění v kapku rosy vysoko v horách a začne svou pouť znovu.

„Jsem voda,“ šuměl spokojeně, když se jeho kapky mísily s mořskými vlnami. „A teď už vím, jak jsem důležitý.“

A měl pravdu. Bez vody by nebyl život. Proto musíme vodu chránit a šetřit s ní, aby i další potůčky mohly přinášet radost a život všem, které na své cestě potkají.