Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

V malém úlu ukrytém mezi větvemi staré lípy žila malá včelka jménem Zuzka. Měla zlatavé tělíčko s černými pruhy a křídla tak průhledná jako ranní rosa. Zuzka byla nejmenší ze všech včelích dětí v úlu, ale měla největší zvědavost ze všech.

Každé ráno poslouchala příběhy starších včelek o nádherných květinách za hranicemi úlu. Vyprávěly o fialových levandulích, které voní jako nejsladší sen, o červeném máků, který září jako malá sluníčka, a o bílých kopretinách, které se usmívají na celý svět.

„Kdy už budu moct létat ven s vámi?“ ptávala se Zuzka každý den své maminky včelky.

Maminka jí vždy laskavě pohladila tykadélka a řekla: „Až budeš dostatečně velká a silná, moje zlatíčko. Létání ven je velká zodpovědnost.“

Tatínek včelák, který měl nejdelší vousy v celém úlu, přikývl: „Musíš se nejdřív naučit správně mávat křídly a poznat všechny směry. Venku je krásně, ale také nebezpečně.“

Zuzka trpělivě čekala a každý den cvičila. Mávala křídly, učila se poznávat různé vůně a poslouchala, jak starší včelky vyprávějí o práci. Dozvěděla se, že včelky sbírají nektar z květin a vyrábějí z něj med, kterým krmí celou včelí rodinu.

Jednoho slunečného rána se Zuzka probudila s pocitem, že je dnes ten správný den. Její křídla byla silná, srdce statečné a touha objevovat svět už byla tak velká, že se nevešla do malého včelího tělíčka.

„Maminko, tatínku,“ řekla odvážně, „myslím, že jsem připravená na svůj první let.“

Rodiče si vyměnili pohledy a usmáli se. Už dlouho pozorovali, jak jejich malá Zuzka roste a cvičí. Věděli, že tento okamžik jednou přijde.

„Dobře, Zuzko,“ řekla maminka. „Ale poletíš s námi. První let se nikdy nepodniká sám.“

A tak se celá včelí rodina připravila na velké dobrodružství. Tatínek Zuzce ještě jednou vysvětlil základní pravidla: „Drž se blízko nás, dávej pozor na vítr a pamatuj si cestu domů. Úl je vždy naším bezpečným domovem.“

Když se otevřel vchod do úlu, Zuzka poprvé uviděla skutečný svět. Slunce zářilo tak jasně, až jí zamžouraly oči. Vzduch voněl tisíci různými květinami a bylo slyšet ptáky, jak si zpívají své ranní písničky.

„Teď, Zuzko!“ povzbudila ji maminka.

Malá včelka nabrala odvahu, roztáhla svá zlatavá křídla a zamávala jimi. A stalo se něco kouzelného – vznesla se do vzduchu! Létala! Skutečně létala!

Svět pod ní byl ještě krásnější, než si představovala. Viděla obrovskou louku plnou barevných květin, malý potůček, který se třpytil na slunci, a v dálce zelený les. Všude kolem bzučely další včelky a motýli tančili mezi květy.

Zuzka se nejdříve bála létat příliš daleko od rodičů, ale postupně získávala sebedůvěru. Naučila se přistávat na měkkých okvětních lístcích a ochutnala svůj první nektar. Byl tak sladký, že si pomyslela, že nic chutnějšího na světě neexistuje.

Během toho dne objevila desítky různých květin, naučila se rozlišovat jejich vůně a poznala, že každá má trochu jiný nektar. Potkala také starou včelku Anežku, která jí ukázala nejlepší místa pro sběr a naučila ji včelí tanec, kterým včelky ukazují ostatním cestu k nejlepším květinám.

Když se večer vraceli domů, Zuzka byla unavená, ale šťastná. Její srdce bylo plné nových zážitků a dobrodružství.

„Jaký byl tvůj první let, zlatíčko?“ zeptala se maminka.

„Byl úžasný!“ vykřikla Zuzka. „Ale víš co, maminko? To nejlepší na celém dni bylo, že jsem věděla, že máme krásný domov, kam se můžeme vždy vrátit.“

Tatínek se hrdě usmál: „To je pravá odvaha, Zuzko. Není to jen odletět do světa, ale také vědět, že máš místo, kam patříš.“

A tak malá včelka Zuzka usínala toho večera s vědomím, že svět je plný krásných věcí, které čekají na objevení, ale že domov a rodina jsou tím nejcennějším pokladem ze všech.

Od toho dne se Zuzka stala jednou z nejšikovnějších včelek v úlu, ale nikdy nezapomněla na svůj první let a odvahu, kterou musela nasbírat, aby se vydala do neznáma.