Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Bylo jednou ráno jako každé jiné. Sluníčko nakukovalo okénkem do malé křeččí nory, ptáčci zpívali venku svou nejoblíbenější písničku a vůně čerstvého sena se linula vzduchem. Všechno bylo krásné. Všechno bylo útulné.

Jenže Tlapík ležel v postýlce a nevstával.

Díval se do stropu. Pak na stěnu. Pak zase do stropu. A v jeho bříšku bylo divně. Jako by tam někdo schoval malý těžký kamínek — a Tlapík vůbec nevěděl, kdo to byl a kdy tam ten kamínek schoval.

„Proč jsem smutný?“ zeptal se sám sebe. „Vždyť se nic špatného nestalo.“

Ale kamínek tam byl dál.

Za chvíli zaklepal někdo na dveře. Byl to králíček Hopík s kyticí pampelišek a s úsměvem tak velkým, že se mu málem nevešel do obličeje.

„Tlapíku! Jdeme si hrát! Venku je nádherně!“

Tlapík otevřel dveře a zkusil se usmát. Ale úsměv byl takový… trochu křivý. Jako bota nazutá na špatnou nožičku.

Hopík se zastavil. Naklonil hlavu. „Hm. Ty vypadáš smutně.“

„Cítím se smutně,“ přiznal Tlapík tiše.

Hopík vešel dovnitř a sedl si vedle něj na lavičku. Zakrátko přišla i myška Kvítka s košíčkem borůvkového koláče a posadila se na druhou stranu.

„Co se stalo?“ zeptala se Kvítka.

„To je právě ono,“ řekl Tlapík a poškrábal si uši. „Nic. Nic se nestalo. A já přesto… jsem smutný. Je to divné, ne? Měl bych mít důvod, ale žádný nemám. Takže možná ani smutný být nemám.“

Hopík a Kvítka se na sebe podívali.

Pak Kvítka řekla tiše: „Víš, Tlapíku… já jsem jednou plakala, protože mi bylo líto jednoho oblaku. Jen tak, bez důvodu. A bylo mi pak líp, když jsem to někomu řekla.“

Tlapík se na ni podíval. „Oblaku?“

„Byl sám,“ řekla Kvítka vážně. „Ostatní odletěly.“

Tlapík se trochu usmál — tentokrát ten pravý úsměv, ne ten botový. „To je smutné,“ přiznal. „Ten oblak.“

„Právě,“ kývla Kvítka. „A tobě? Co cítíš teď, v tuhle chvíli? Zkus to říct nahlas. Třeba slovy. Nebo i bez slov — my počkáme.“

Tlapík se zamyslel. Hodně se zamyslel. Tak moc, že se mu až naježil nosík.

„Cítím se… jako by bylo v mém bříšku šedivo,“ řekl nakonec pomalu. „Jako mlha. Nevím proč. Prostě tam je.“

Hopík přikývl velmi vážně, jako by to byl ten nejdůležitější výrok, který kdy v životě slyšel. „Šedivá mlha v bříšku. Rozumím. To je hodně přesné.“

„Opravdu?“ podivil se Tlapík.

„Opravdu. A víš co? Smutný být smíš. I bez důvodu. Pocity nepotřebují povolení.“

Tlapík si to v hlavě přetočil ještě jednou. Pocity nepotřebují povolení. To mu přišlo jako velmi moudrá věta na tak malého králíčka.

„A co s tou mlhou?“ zeptal se.

„Někdy stačí ji pojmenovat,“ řekla Kvítka. „A ona trochu zeslábne. Sama od sebe.“

Tlapík se nadechl. Pak vydechl. A opravdu — kamínek v bříšku byl pořád, ale byl o trochu lehčí. Jako by z něj někdo vzal kousek a odnesl ho pryč.

„Ještě tam je,“ oznámil poctivě.

„To nevadí,“ řekl Hopík a otevřel košíček s koláčem. „Od toho je tu borůvkový koláč.“

Celé dopoledne seděli tři kamarádi v Tlapíkově noře. Jedli koláč, povídali si a někdy taky jen mlčeli — a to tiché mlčení bylo teplé a měkké jako deka.

Ke konci řekl Tlapík: „Díky, že jste přišli. A že jste zůstali.“

„To je přeci jasné,“ řekl Hopík a otřepal drobky z uší.

Odpoledne šli ven. Mlha v Tlapíkově bříšku se skoro rozplynula — ne úplně, ale dost na to, aby mohl běžet po louce a smát se, když mu Hopík šlápl do kaluže a postříkal ho od hlavy až k patičkám.

A teď, milé dítě, než zavřeš oči —

Jestli jsi někdy taky ráno vstal a bylo ti divně bez důvodu, věz, že to Tlapík zná. A Kvítka. A Hopík. A vlastně skoro každý.

Pocity nepotřebují povolení. Ani ten smutek, ani ta mlha, ani ten těžký kamínek.

A vždycky se najde někdo, kdo si sedne vedle tebe, zůstane — a tím pomůže.

Dobrou noc. 🌙