Bylo pondělní odpoledne a venku pršelo už třetí den. Eliška seděla u okna a smutně pozorovala kapky deště.

„To je nuda,“ vzdychla a obrátila se na mladšího bratra Jakuba, který si stavěl věž z kostek. „Nemůžeme jít ven ani na hřiště!“

V tom okamžiku vešla do pokoje babička s starým, omšelým deštníkem, který měl rukojeť ve tvaru hlavy slona.

„Děti, našla jsem na půdě něco zajímavého,“ usmála se tajemně. „Tento deštník patřil vašemu dědečkovi. Není to obyčejný deštník – je kouzelný. Když jej otevřete v dešti a společně si něco přejete, přenese vás kamkoliv budete chtít.“

„Opravdu?“ vyhrkla Eliška nedůvěřivě.

Babička přikývla. „Váš dědeček mi vyprávěl mnoho příběhů o svých dobrodružstvích. Ale pamatujte, musíte se vrátit domů dřív, než déšť ustane!“

Jakmile babička odešla, děti si rychle oblékly bundy a vyběhly na zahradu.

„Kam se chceš podívat?“ zeptala se Eliška, když rozevírala deštník.

„Na safari! Chci vidět slony a žirafy a lvy!“ vykřikl Jakub.

„Na safari v Africe!“ řekla Eliška a pevně stiskla rukojeť.

V tu chvíli se začal deštník točit. Točil se rychleji a rychleji, až se dětem zatočila hlava. Najednou přestaly cítit déšť a místo toho na jejich tváře dopadaly teplé sluneční paprsky.

Když otevřely oči, stály uprostřed savany s vysokou žlutou trávou. V dálce se tyčily akáciové stromy a pod nimi odpočívalo stádo zeber.

„Páni!“ vydechl Jakub užasle. „Jsme v Africe!“

Eliška nemohla uvěřit svým očím. Vzduch byl horký a suchý, plný exotických vůní.

„Podívej!“ vykřikl najednou Jakub a ukazoval někam za ni.

Otočila se a uviděla majestátní stádo slonů. V čele kráčela velká slonice a za ní několik menších slonů a dvě slůňata.

„Jsou nádherní,“ zašeptala Eliška.

Jakub se rozběhl směrem ke slonům. Eliška ho dohnala a chytila za ruku.

„Musíme být opatrní,“ řekla mu. „Jsou to divoká zvířata.“

V tom okamžiku se k nim přiblížilo jedno ze slůňat. Bylo zvědavé a natáhlo svůj malý chobot, aby je očichalo. Děti stály bez hnutí, fascinované tímto setkáním.

Po chvíli je slonice zavolala a slůně se vrátilo ke stádu. Děti pak pokračovaly v průzkumu savany. Viděly žirafy natahující krky k nejvyšším větvím, hrochy odpočívající v jezírku a dokonce i skupinu hravých lvíčat pod dohledem své matky.

Najednou si Eliška všimla, že se obloha začíná měnit. Objevily se na ní tmavé mraky.

„Jakube, myslím, že bychom se měli vrátit. Babička říkala, že musíme být doma, než přestane pršet!“

Vrátili se ke svému deštníku, a Eliška jej otevřela. Z nebe spadla jediná kapka deště přímo na otevřený deštník.

„Chceme se vrátit domů!“ vykřikly děti společně.

Deštník se znovu roztočil a když se otáčení zastavilo, stály děti opět na zahradě svého domu.

„To bylo úžasné!“ vydechl Jakub, když vběhli dovnitř.

Babička je přivítala s úsměvem. „Tak co, děti, jak se vám líbilo safari?“

Eliška s Jakubem na ni překvapeně pohlédli. „Ty jsi věděla, že tam půjdeme?“

Babička se jen tajemně usmála. „Každý, kdo drží kouzelný deštník, zažije své vlastní dobrodružství.“

Od toho dne se děti vždy těšily na déšť. S kouzelným deštníkem navštívily pyramidy v Egyptě, korálové útesy v Karibiku a dokonce i severní pól. Ale na své první dobrodružství v africké savaně nikdy nezapomněly.

A když déšť bubnuje na vaše okno, kdo ví? Možná i vy najdete kouzelný deštník, který vás přenese do světa dobrodružství.