Ve starém zámku na kopci stálo podivuhodné zrcadlo. Nebylo to ledajaké zrcadlo – toto zrcadlo umělo něco výjimečného. Místo odražení vnějšího vzhledu každého, kdo se do něj podíval, ukazovalo jeho dobré skutky a laskavost.

Dlouho předtím, než se zrcadlo dostalo do zámku, putovalo světem. Vyrobila ho stará mudrc, která věděla, že pravá krása člověka se skrývá uvnitř, v jeho srdci a činech. Legenda vyprávěla, že mudrc strávila sedm let jeho tvořením, posbírala hvězdný prach, rosa z jarních lučin a stříbrné nitky měsíčního svitu, aby zrcadlo dostalo svou magickou moc.

Do zámku ho přinesla princezna Elška. Byla to dívka, která milovala krásu, ale často se dívala jen na povrch věcí. Když zrcadlo dostala darem, myslela si, že bude jen dalším ozdobným předmětem v její komnatě.

Jednoho slunečného rána se do zrcadla poprvé podívala. Místo svého dokonalého odrazu uviděla něco úplně jiného. Spatřila sebe, jak pomáhá starému zahradníkovi sbírat spadané jablka. Pak sebe, jak utěšuje plačícího chlapce v parku. A nakonec sebe, jak dává kousek chleba hladovému psovi.

„To není možné!“ vykřikla překvapeně. „Já přece nejsem taková!“

Ale zrcadlo mlčelo a jen dál odráželo její dobré skutky, které možná ani sama nezaregistrovala.

Princezna Elška začala být zvědavá. Zavolala svou nejlepší kamarádku Míšu a požádala ji, aby se do zrcadla podívala.

Míša byla dcera kuchařky z královského paláce. Byla prostá, neupravená a nikdy by ji nenapadlo, že by mohla být něčím výjimečná. Když se podívala do zrcadla, užasla.

Viděla sebe, jak každý večer pomáhá své nemocné mamince. Jak se stará o mladší sourozence. Jak opatruje raněnou kočku, které našla na ulici.

„Já… já jsem tohle všechno udělala?“ zeptala se potichu.

Zpráva o kouzelném zrcadle se rychle rozšířila po celém království. Lidé z blízka i daleka přicházeli, aby spatřili svou vnitřní krásu. Někteří přicházeli s obavami, jiní s nadějí, ale všichni odcházeli proměnění.

Starý voják, který si myslel, že už nikdy není k ničemu dobrý, uviděl sebe, jak učí místní děti o válce, aby se podobné konflikty už nikdy neopakovaly.

Churavá stařenka spatřila okamžiky, kdy vždy někomu nezištně pomohla, i když sama neměla mnoho.

Dokonce i místní zlodějíček, který byl považován za outsidera, uviděl sebe, jak tajně nechává jídlo pro hladové pouliční kočky.

Jednoho dne přišel do zámku chlapec, který byl ve vesnici známý svými darebáckými kousky. Všichni se báli, že zrcadlo mu ukáže jen samé zlé činy. Ale když se podíval, překvapil všechny.

Spatřil sebe, jak pomáhá malému brahovi přes cestu, jak sbírá odpadky v lese, aby bylo čisté okolí, jak utěšuje plačící spolužačku. Lidé kolem něj nevěřícně zírali.

Zrcadlo měnilo lidi zevnitř. Postupně začali přemýšlet jinak. Uvědomovali si, že nejsou jen tím, co vidí druzí, ale tím, co konají pro druhé.

Princezna Elška pochopila, že pravá krása nespočívá v naleštěných šatech nebo dokonalém make-upu. Krása je v gestech, v maličkostech, které můžeme udělat pro druhé.

A tak se kouzelné zrcadlo stalo vzácným pokladem zámku. Ne proto, že by bylo vyrobeno z drahých materiálů, ale proto, že mělo moc ukazovat lidem jejich vnitřní krásu.

Každý, kdo se do něj podíval, odcházel s úsměvem a novým pohledem na svět. A všichni pochopili jedinou prostou pravdu – nejkrásnější na světě jsou dobré skutky.