Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Víš ty co, malý kamaráde? Sedni si blíž a já ti povím jeden moc zajímavý příběh. O tom, co se stává jen jednou za rok – právě o Velikonocích.

Na kraji jedné malé vesničky, kde kohout každé ráno zdravil slunce a slepičky chodily po dvoře, rostla u potůčku stará vrba. Její větve byly dlouhé a ohebné jako stuhy, a když foukal vítr, tiše šuměly, jako by si zpívaly svou písničku.

Každý rok, když se zima pomalu loučila a první sněženky probodávaly zem, přicházel k vrbě malý chlapec jménem Tomáš. Byl to šikovný, ale také trochu netrpělivý kluk s rozcuchanými vlasy a vždy špinavými koleny.

„Vrbo, vrbo,“ říkával pokaždé, „dáš mi letos pár proutků na pomlázku?“

A vrba vždy tiše zašuměla – a to znamenalo ano.

Letos přišel Tomáš dřív než obvykle. Celou zimu se těšil na Velikonoce, protože Velikonoce byly jeho nejoblíbenější svátek. Ne kvůli čokoládovým vajíčkům – i když ta měl samozřejmě taky rád – ale kvůli pomlázce. Tu si každý rok pletl sám, ze svých vlastních proutků, a pak vyrazil koledovat.

„Vrbo, vrbo,“ zavolal a pohladil její kůru, „jsem tady zas!“

Větve se jemně pohnuly, i když vítr vůbec nefoukal.

Tomáš opatrně ulomil několik dlouhých, pružných proutků. Byly zelené a voňavé, plné jarní mízy. Posadil se do trávy a začal plést. Tři proutky, přes sebe, pak pod, pak přes…

Ale pak se stalo něco divného.

Proutky se mu samy pohnuly pod prsty. Jako by je vedla nějaká neviditelná ruka. Tomáš se lekl, ale neucukl. Jen se díval.

A pomlázka se upletla sama – krásně, rovnoměrně, ozdobně. Byla to ta nejkrásnější pomlázka, jakou kdy viděl. Na konci měla malou zlatavou stuhu, ačkoli žádnou stuhu Tomáš nepřinesl.

„To je… kouzlo?“ zašeptal.

Vrba zašuměla. Tomáš byl přesvědčen, že slyší tiché ano.

Druhý den bylo Velikonoční pondělí. Tomáš vstával ještě za tmy. Oblékl se, vzal svou kouzelnou pomlázku a vyrazil do vesnice.

U prvního domku bydlela paní Horáčková, která celou zimu kašlala a smrkala. Tomáš zaklepal, zazpíval koledu:

„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“

Třikrát ji lehounce plácl pomlázkou.

A paní Horáčková se rozzářila jako sluníčko. „Hele,“ řekla užasle, „přestalo mě škrábat v krku!“

Tomáš se usmál a šel dál.

U druhého domku bydlel starý pan Novák, který se celou zimu mračil, protože ho bolela záda. Tomáš zazpíval, plácl pomlázkou – a pan Novák se najednou narovnal a začal pískat veselou písničku.

„Takhle jsem se necítil od loňského léta!“ zasmál se.

U třetího domku bydlela Anička – Tomášova kamarádka – která se celou zimu zlobila na svého bratra Péťu. Tomáš jí poplácal pomlázkou lehce přes rameno a Anička se na Péťu podívala a řekla:

„Vlastně… chceš si jít hrát?“

Péťa nevěřil vlastním uším. „Fakt?“

„Fakt.“

A byli zase kamarádi.

Večer se Tomáš vrátil k vrbě. Měl plný košíček malovaných vajíček a v srdci ještě větší radost.

„Pochopil jsem,“ řekl tiše, „co ta kouzelná pomlázka umí. Neplní přání jako džin z lampy. Ale přináší zdraví, radost a smíření. To jsou přece ta nejlepší přání, ne?“

Vrba zašuměla dlouze a spokojeně.

Tomáš položil ruku na její kůru a poděkoval.

A víš, malý kamaráde, proč se o Velikonocích chodí s pomlázkou? Proto, aby jaro a jeho síla přešly z vrbových proutků na každého, koho se pomlázka dotkne. Zdraví, veselost a nový začátek po dlouhé zimě.

A třeba i ta tvoje pomlázka – až ji příště upleteš – bude kouzelná. 🐣