Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Na jedné široké, zelené louce, kde pampelišky tančily ve větru a motýli si povídali o počasí, žila malá zelená kobylka jménem Štěpánka. Nebyla to obyčejná kobylka. Měla barvu jarní trávy, oči jako dvě kapky rosy a hlavně — měla velké sny. Opravdu velké.

„Jednou doskočím až k mrakům,“ říkávala každému, kdo byl ochotný poslouchat. A někdy i těm, kdo ochotní nebyli.

Kobylka Žofka jen protočila oči. „Štěpánko, ty jsi taková snílkyně. Mraky jsou vysoko. Moc vysoko.“

„Ale sny mají být velké,“ odpověděla Štěpánka a hrdě se narovnala. „A já mám nožky jako pružiny.“

A tak každý den trénovala. Skákala přes kamínky, přes stébla trávy, přes malé houby i přes velké houby. Jednou dokonce přeskočila spícího ježka, který se pak probudil a bručel, že mu někdo rozházel bodlinky.

Štěpánka skákala tak často, že ostatní kobylky začaly říkat, že kdyby skákání bylo olympijským sportem, měla by doma už celou poličku medailí.

Jenže mraky byly pořád stejně vysoko. A Štěpánka pořád stejně nízko.

Jednoho dne se rozhodla, že dnes to vyjde. Dnes doskočí až k mrakům. Nebe bylo modré, mraky bílé a nadýchané jako čerstvě upečené rohlíky.

Štěpánka se rozběhla.
Nabrala rychlost.
Nožky se jí napnuly jako luk.

A hop!

Vyskočila tak vysoko, že se jí na okamžik zdálo, že slyší mraky šeptat: „Už jde, už jde!“

Ale pak…
…spadla zpátky na zem. Ne tvrdě, jen tak měkce, do trávy.

A poprvé v životě ji to zabolelo. Ne nožky. Ale uvnitř.

„Možná… možná nikdy nedoskočím,“ zašeptala.

A to byl ten jemný, tichý okamžik, kdy se jí do očí vkradla malá, kulatá slzička. Ne proto, že by se zranila. Ale proto, že když někdo — nebo kobylka — opravdu věří svému snu, bolí to, když se mu nedaří.

Seděla tam, hlavu schovanou mezi koleny, a svět kolem ní na chvíli ztichl.

A pak se ozvalo:
„Štěpánko…?“

Byla to Žofka. Sedla si vedle ní. Chvíli nic neříkala. Jen byla. A to někdy stačí.

„Víš,“ začala tiše, „mraky jsou vysoko. Ale ty skáčeš každý den o kousek výš. To je taky zázrak.“

Štěpánka zvedla hlavu. „Ale já chci až k nim.“

„A já chci mít křídla,“ usmála se Žofka. „Ale nemám. Tak skáču tak, jak můžu. A mám z toho radost.“

Štěpánka si povzdechla. „Radost…“

„Ano,“ přikývla. „Radost z každého malého skoku. Z každého pokroku. Mraky ti neutečou.“

A tak se stalo…
…že Štěpánka začala skákat znovu. Ale tentokrát jinak. Ne proto, aby doskočila až k mrakům, ale proto, že ji to bavilo.

Skákala přes kamínky a smála se.
Skákala přes houby a dělala u toho legrační zvuky.
Skákala přes spícího ježka, ale tentokrát mu předem řekla: „Pozor, skáču!“

A ježek jen zamručel: „Hlavně mi nerozházej bodlinky.“

Každý den skákala o kousek výš. A když se jí povedl opravdu velký skok, udělala vítězné kolečko kolem pampelišek.

A víš co?
Jednoho dne, když se odrazila obzvlášť silně, ucítila na nose něco studeného.

Kapku.
Kapku z mraku.

„Já… já jsem skoro tam!“ vykřikla.

A mrak jí odpověděl tichým, nadýchaným hlasem:
„A my jsme rádi, že jdeš pomalu. Aspoň si tě stihneme užít.“

A ponaučení?

Štěpánka pochopila, že velké sny jsou krásné. Ale ještě krásnější je radovat se z každého malého kroku, který k nim vede.

A že někdy je důležitější cesta než samotný mrak.

A od té doby, když někdo na louce řekne: „Chci něco dokázat hned,“ Štěpánka se usměje a odpoví:

„Skákej. Pomalu. A s radostí. Mraky počkají.“