Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Víš, milý čtenáři, že každý rok, když přijde jaro a sluníčko začne hřát, vstávají zajíčkové ještě před svítáním? Musí totiž stihnout velmi důležitou práci — roznést po celém lese pestrobarevná vajíčka. To je přece největší radost Velikonoc!

Ale jeden rok se stalo něco, co se ještě nikdy nestalo.

Malý zajíček Pepík měl nos zahrabaný do měkké srsti a spával tvrdě jako pařez. Noc před Velikonocemi přinesl jarní vítr tak příjemné teplo, že se Pepíkovi zdál nádherný sen — běžel po louce plné jetele, skákal přes potoky a smál se. Byl tak šťastný, že prostě zaspal.

Když konečně otevřel oči, sluníčko už vykukovalo zpoza kopce a ptáčci zpívali nahlas. Pepík se protáhl — a pak najednou vyskočil jako pružinka.

„Ale ne! Vždyť jsou dnes Velikonoce!“ zvolal a div se mu nezastavilo srdce.

V košíčku ho čekalo plno vajíček — červená, žlutá, modrá, zelená, s puntíky i s proužky. Všechna krásná, všechna voňavá po jarním vzduchu. Ale kde začít? Všechna zvířátka v lese na ně čekala!

Pepík popadl košíček a vyběhl ven. Hned za chaloupkou potkal veverku Terku, která seděla na větvi a česala si ocásek.

„Pepíku, cože? Ty teprve vycházíš?“ podivila se Terka. „Já jsem vstala s prvním paprskem!“

„Prosím tě, pomoz mi!“ prosil Pepík a skoro mu tekly slzy. „Nestihnu to sám. Je tolik vajíček a všechny musíme schovat!“

Veverka se ani chvíli nerozmýšlela. Skočila dolů, vzala do tlapek vajíčko zelené barvy — a hopky, hopky, už běžela ke starému dubu, kde bydlela rodinka myšek.

Než Pepík doběhl k prvnímu stromu, potkal ještě ježka Honzíčka. Ježek se pomalu šoural a nesl na zádech jablko, které mu zbylo z loňského podzimu.

„Honzíčku, pomůžeš mi?“ zeptal se Pepík.

„Ale samozřejmě!“ řekl ježek a s radostí vzal dvě vajíčka — jedno červené a jedno žluté. „Donesu je k jezírku, tam na ně čekají žabky!“

A tak to šlo dál. Přiletěla sojka Majka s modrými křídly a vzala vajíčka pro ptačí hnízda vysoko ve větvích. Připlazila se ještěrka Zuzka a odnesla malé vajíčko s puntíky pro myšičku pod kamenem. Přiběhla i liška Barča — a i ta se dnes zachovala hezky, přestože jindy dělávala neplechu — a donesla košíček s vajíčky na velkou mýtinu, kde si děti hrály.

Pepík běhal sem a tam, rozdával vajíčka, děkoval každému a po celý čas se mu svíralo srdíčko studem.

„To je moje chyba. Kdybych vstal včas, nikdo by mi pomáhat nemusel,“ říkal si.

Ale zvířátka se smála a vůbec se nezlobila.

Když bylo po všem a poslední vajíčko našla malá srnka Anička schované pod mechem, sešla se všechna zvířátka na pasece. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali a vzduch voněl fialkami.

„Odpusťte mi,“ řekl Pepík tiše a sklopil ušiska. „Zaspal jsem a vy jste kvůli mně museli pracovat.“

Starý jezevec, který seděl na pařezu a popíjel lístkový čaj, zavrtěl hlavou a usmál se.

„Pepíku, příteli,“ řekl pomalu, „to nejhezčí na Velikonocích není to, kdo co udělá sám. Nejhezčí je, když si všichni pomáháme. Podívej se kolem — byl to snad smutný den? Nebo jeden z nejveselejších v celém roce?“

Pepík se rozhlédl. Všude kolem se smála zvířátka, veverka hopsala po větvích, ježek se vyhříval v prvních paprscích slunce a sojka zpívala tak hlasitě, až se ozvěna nesla celým lesem.

A Pepíkovi se rozjasnilo srdce.

„Děkuju vám,“ řekl šeptem a jeho dlouhé uši se vztyčily štěstím. „Příští rok vstanu jako první, to vám slibuji!“

Všichni se zasmáli. A protože byl tak krásný jarní den, zůstali spolu na louce až do večera — jedli čerstvou trávu, vyprávěli si pohádky a dívali se, jak hvězdy jedna po druhé vycházejí na obloze.

A víš co, milý čtenáři? Od té doby Pepík nikdy nezaspal. Ale taky nikdy nezapomněl, že i když se nám někdy něco nepovede, přátelé jsou tu od toho, aby nám pomohli. Stejně jako ty pomáháš druhým — a druzí pomáhají tobě.