Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Janin pokoj vypadal jako po bouři.
Na koberci ležely tři ponožky (ale jen tři — ta čtvrtá se ztratila někde ve vesmíru), dvě knížky rozevřené na různých stránkách, pastelky bez víček a jeden plyšový medvěd, který se tvářil velmi ustaraně.

Jana dobře věděla, že si má uklidit. Maminka jí to říkala ráno, v poledne i večer. Ale Jana měla dnes jiné starosti — stavěla hrad z polštářů a to bylo mnohem důležitější.

Až teprve v noci, když Jana ležela v posteli a koukala do tmy, uviděla něco zvláštního.

Poblíž poličky se něco zachvělo. Zachvělo a zakulatilo. A pak — jako by se z ničeho nic vyloupl malý šedý chlapík, sotva tak veliký jako Janina dlaň. Byl celý načechraný a trochu rozmazaný na okrajích, jako by ho nakreslilo dítě a nestačilo ho pořádně vybarvit.

Jana si nasadila brýle (nosila je i v noci, když se chtěla na něco pořádně podívat) a zašeptala:
„Kdo jsi?“

„Jsem Šedivák,“ odpověděl chlapík a udělal malou úklonu. Hlas měl šustivý, jako když listujete starými stránkami. „Skřítek prachový, ke službám. Bydlím tam, kde se neuklízí.“

Jana se posadila. „A co tady chceš?“

„Bydlet,“ řekl Šedivák jednoduše. „Tady je krásně. Tolik prachu, tolik nepořádku. Přímo pohádka.“

A než Jana stačila cokoliv říct, skřítek vyskočil na poličku a začal přeskakovat z knížky na knížku. Za každým jeho skokem zanechal malou šedivou stopu.

Jana se mračila. „Hele, to se mi nelíbí.“

„Mně ano,“ řekl Šedivák vesele a vyskočil na stůl. Přistál přímo doprostřed Janiny rozkreslené pohádky o drakovi a zanechal na ní kulatý šedý otisk.

„Ne! To je můj drak!“ vykřikla Jana — a hned si zakryla pusu, aby nevzbudila maminku.

Šedivák se usmál (alespoň Jana si myslela, že se usmál — bylo to těžké říct, protože byl trochu rozmazaný). „Teď je to náš drak,“ řekl a posadil se drakovi přímo na hlavu.

Jana přemýšlela. Šedivák byl sice malý, ale byl všude. Přeskakoval z místa na místo, dotýkal se všeho šedivýma ručičkama a po každém dotyku tam zůstala skvrna.

„Jak tě zastavím?“ zeptala se konečně.

„Mě?“ Skřítek se zatvářil překvapeně. „Mě nezastavíš. Já jsem prachový skřítek. Jsem tu, dokud je tu prach.“

Jana se zamyslela. Dlouze. Tak dlouze, že Šedivák přeskočil ještě na okno a nechal šedivý otisk na sklenici s pastelkami.

A pak ji napadlo něco.

„A co kdyby tady prach nebyl?“ zeptala se tiše.

Skřítek se zastavil. Poprvé od chvíle, co se objevil.

„Co tím myslíš?“ řekl a jeho hlas byl trochu méně šustivý.

„No,“ řekla Jana opatrně, „ty říkáš, že bydlíš tam, kde je prach a nepořádek. Ale co když tady prach nebude?“

Šedivák se na ni zadíval. „To by bylo…“ přemýšlel, „…to by bylo velmi nepříjemné.“

„Hmm,“ řekla Jana.

Oba chvíli mlčeli.

„Ty bys přece neuklízela,“ řekl nakonec Šedivák trochu nejistě. „Vždyť tě to nebaví.“

„Nebaví,“ přiznala Jana poctivě. „Ale nelíbí se mi, když mi šlapáš po drakovi.“

Šedivák seskočil ze sklenice a postavil se doprostřed stolu. Byl tak malý, že Jana ho skoro přehlédla.

„Co kdybychom se dohodli?“ řekl nakonec.

„Jak?“

„Já se nedotknu tvého draka,“ řekl skřítek pomalu, „a ty… uděláš trochu místa. Ne všechno. Jen trochu.“

Jana si přejela prstem po stole. Prach byl opravdu všude.

„Trochu,“ zopakovala.

„Trochu,“ potvrdil Šedivák.

Ráno, když Jana vstala, vzala hadr a — trochu neochotně, ale přece — otřela stůl. Pak poličku. Pak sebrala ponožky z podlahy (tu čtvrtou nenašla, ale ta byla asi opravdu ve vesmíru).

Šedivák seděl v rohu za skříní a koukal na ni.

„Hele,“ řekla mu Jana, „tady za skříní ještě trochu prachu zůstalo. Tam bydlet můžeš.“

Skřítek se zakuklil do malého šedého klubíčka. „To je… laskavé,“ řekl šustivým hlasem. Zněl trochu dojatě. Prachové skřítky asi nikdo nikdy nikam nezvál.

Janin pokoj nebyl dokonale čistý. Ještě tam byly dvě knížky rozevřené na různých stránkách a medvěd pořád vypadal ustaraně. Ale drak byl zachráněný — bez jediného šedého otisku.

Jana si nasadila brýle, sedla si ke stolu a nakreslila drakovi kamaráda. Tentokrát zeleného.

A někde za skříní se něco tiše šustivě zasmálo.

Víš, někdy se stane, že nám něco unikne — třeba úklid, odpověď nebo to, co jsme slíbili. To nevadí. Každému se to někdy stane. Důležité je, že se k tomu vracíme, až jsme připravení — ne proto, že musíme, ale protože nám na věcech záleží.