Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, na kraji veliké louky plné žlutých petrklíčů, žil malý zajíček jménem Flíček. Měl hebkou hnědou srst, dlouhé uši a oči jako dvě tmavé třešně. Flíček byl zvídavý — to všichni v lese věděli. Pořád se na něco ptal, pořád někam nakukoval, pořád chtěl vědět, jak to na světě chodí.

A ty, milý čtenáři? Taky jsi někdy zvídavý? Určitě ano!

Jednoho rána, právě když slunce vykouklo nad kopec a rozkvetly první žluté květiny, uslyšel Flíček divný zvuk. Nebyl to zpěv ptáků, který znal. Nebyl to šum větru v trávě. Byl to veselý, poskakující hlas — ne jeden, ale hned několik!

Flíček se postavil na špičky, natáhnul uši co nejvýše a zamrkal.

„Co to je? Co to je?“ pomyslel si a vyběhl z nory.

Za plotem malé vesničky uviděl skupinku dětí. Měly v rukou pomlázky — proutky splétené z vrbového proutí, ozdobené barevnými stužkami. Červené, žluté, zelené, modré. Mávaly jimi do rytmu a zpívaly:

„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“

Flíček přisedl co nejblíže k plotu a díval se s otevřenou pusou. Děti šly od domu k domu, zaklepaly, zazpívaly svou písničku a milá paní jim do košíku vložila krásně malované vajíčko — červené s bílými tečkami, žluté se spirálami, fialové s kytičkami.

„To jsou ale divy!“ zašeptal Flíček. „Proč to dělají? Co to znamená?“

Rozhodl se, že to musí zjistit. Schoval se do keře šeříku u plotu a počkal, až děti odejdou. Pak opatrně přeskočil plůtek — hop! — a zaklepal tlapičkou na dveře malého domku.

Dveře se otevřely a ve dveřích stála hodná babička se šátkem na hlavě a úsměvem v očích.

„Panečku!“ zvolala. „Zajíček přišel na koledu!“

Flíček se začervenal — tedy pokud se zajíček může začervenat — a řekl tiše:

„Promiňte, babičko. Já nejdu pro vajíčka. Já jen chci vědět… proč ty děti zpívají a chodí od domu k domu?“

Babička se zasmála tak srdečně, až se jí zaslzely oči. Pozvala Flíčka dál, posadila ho na dřevěnou lavičku u kamen a dala mu před nos hrneček teplého čaje s medem.

„To je dobrá otázka, zajíčku,“ řekla a také se posadila. „Taková stará, krásná věc. Velikonoce jsou tady proto, aby nám připomněly, že po zimě vždy přijde jaro. Že po temnotě přijde světlo. Že i když je nám smutno, zase se něco nového narodí.“

Flíček poslouchal a jeho uši se hýbaly sem a tam.

„A ta vajíčka?“ zeptal se.

„Vajíčko je jako tajemství,“ usmála se babička. „Zvenku vypadá jako kámen. Ale uvnitř se skrývá nový život. Proto ho malujeme — aby bylo hezké, aby z něj byla radost. A dáváme ho sousedům jako dárek. Jako pozdrav. Jako přání: přeji ti radost, přeji ti zdraví, přeji ti, ať ti jaro přinese jen dobré věci.“

Flíček si dal tlapičku na bradu a přemýšlel. A potom se ho dotklo něco teplého u srdce — jako sluneční paprsek skrze okno.

„A ta pomlázka?“ zeptal se ještě.

„To je jarní pozdrav,“ řekla babička. „Trochu šibalský, ale laskavý. Připomíná, že jsme rádi jeden druhému. Že nás propojuje veselost a smích.“

Flíček přikývl vážně. Pak se podíval na babičku a řekl tiše:

„Já bych také chtěl někomu přinést radost.“

Babička vstala, sáhla do košíku na stole a vybrala jedno zvláštní vajíčko. Bylo bílé, pomalované oranžovými zajíčky a zelenými lístky.

„To jsem malovala právě pro tebe,“ řekla a podala mu ho.

Flíček se na ni podíval a jeho oči se leskly. Vzal vajíčko oběma tlapičkami velice opatrně a řekl:

„Děkuji, babičko. Já ho donesu mamince.“

A skutečně — celou cestu přes louku nesl vajíčko opatrně, aby ho nerozbil. Když dorazil domů a podal ho mamince, ta ho objala a zašeptala:

„Flíčku, víš co? Ty jsi dnes udělal to nejhezčí, co se na Velikonoce dělá. Přinesl jsi radost.“

A Flíček pochopil. Velikonoce nejsou jen o vajíčkách ani o pomlázce. Jsou o tom, přát druhým dobré věci. S úsměvem, s písničkou, s otevřeným srdcem.