Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byl krásný podzimní den a listí v parku se zbarvilo dozlatova a dorezava. Rocky, malý hnědobílý jack russell teriér, poskakoval radostně po cestičce vedle své paničky Katrin. Jeho hnědé oči zářily zvědavostí a ocásek se vesele pohyboval sem a tam.

„Pojď, Rocky, dnes je tak krásně!“ řekla Katrin a Rocky nadšeně zafuněl.

Procházeli kolem vysokých stromů, když tu Rocky najednou zastavil. Zvedl ušičky a celý ztuhl. Něco se hýbalo mezi spadaným listím!

„Co to je?“ zašeptala Katrin a přikrčila se k němu.

Z hromádky listí vyskočila zrzavá veverka s velkým huňatým ocasem. V tlapkách držela oříšek a nervózně se na ně podívala svýma velkýma černýma očima.

Rocky nemohl uvěřit vlastním očím. Živá veverka! Hned začal radostně štěkat: „Haf! Haf! Pojď si hrát!“

Veverka ale nešla k Rockymu. Místo toho rychle vyšplhala na nejbližší strom a z bezpečné výšky na Rockyho mrkla.

„Rocky, tiše,“ řekla laskavě Katrin a posadila se na lavičku. Rocky si sedl vedle ní, ale nemohl spustit oči z veverky.
„Víš, malý kamaráde, tahle veverka si teď s tebou nemůže hrát. Má velmi důležitou práci.“

„Důležitou práci?“ zdálo se, že se Rocky ptá. Naklonil hlavičku na stranu, což vždycky dělal, když něčemu nerozuměl.

„Podívej se tamhle,“ ukázala Katrin na zem pod stromem. „Vidíš všechny ty oříšky a žaludy? Veverka je musí nasbírat a schovat, než přijde zima.“

Rocky se podíval dolů a opravdu – všude kolem byly roztroušené oříšky, žaludy a semínka z borovic.

„Když přijde zima,“ pokračovala Katrin, „bude hodně sněhu a na stromech ani na zemi už nebude žádné jídlo. Sníh všechno zakryje. A tak si veverky musí teď, na podzim, nasbírat zásoby. Schovávají je do dutin ve stromech nebo je zahrabávají do země.“

Rocky poslouchal velmi pozorně. Ušičky měl vztyčené a hlavu stále nakloněnou.

Vtom veverka seběhla ze stromu. Rychle popadla další oříšek, vzala si ho do tlapek a zase vyběhla nahoru.

„Vidíš?“ usmála se Katrin. „Pracuje celý den. Musí nasbírat tolik jídla, aby měla dost na celou zimu. Jinak by mohla mít hlad.“

Rocky pomalu vstal a tiše, opravdu velmi tiše, se přiblížil ke kmeni stromu. Už neštěkal. Zdálo se, že pochopil. Jen seděl a pozoroval, jak veverka běhá nahoru a dolů, nahoru a dolů, pokaždé s novým oříškem.

„Všechna zvířátka v přírodě se teď připravují na zimu,“ vyprávěla dál Katrin. „Ježci jedí co nejvíc, aby ztloustli, protože budou celou zimu spát. Někteří ptáčci odlétají do teplých krajin. A veverky sbírají zásoby. Každý má svoji práci.“

Rocky se vrátil ke Katrin a položil jí hlavičku na kolena. Pohladila ho po měkkých uších.

„Ty máš štěstí, Rocky. Ty bydlíš se mnou v teplém domečku. Máš misku s jídlem každý den a teplý pelíšek. Ale veverka musí být statečná a pracovitá, aby přežila zimu.“

V tu chvíli veverka slezla ze stromu a zastavila se jen pár kroků od nich. Podívala se na Rockyho. Rocky na ni zíral, ale tentokrát neštěkal ani neskákal. Jen pomalu zamával ocasem, jako by říkal: „Rozumím. Hodně štěstí.“

Veverka jako by to pochopila. Chviličku tam ještě stála, pak popadla velký oříšek a zmizela v koruně stromu.

„Jsi hodný pejsek, Rocky,“ pochválila ho Katrin. „Naučil ses důležitou věc – zvířátka v přírodě potřebují náš respekt a klid, zvlášť když se připravují na zimu.“

Rocky souhlasně zafuněl. Když odcházeli z parku, ještě jednou se ohlédl ke stromu. Možná si přál té malé rusé veverce do zimy všechno nejlepší.

A od toho dne, pokaždé, když v parku potkali veverku, Rocky ji jen tiše pozoroval a zdravil ji ocasem. Stal se jejím tichým přítelem, který rozuměl tomu, že i malá zvířátka mají své důležité starosti.