V jednom malém městečku, kde se dny líně táhly a večery byly plné vůně pečených kaštanů, žil chlapec jménem Filip. Byl to zvídavý kluk, který miloval hodiny. Rád pozoroval ručičky, jak se pomalu pohybují, a poslouchal tikot starých nástěnných hodin v domě svého dědečka.

Jednoho dne, když se Filip procházel po trhu, všiml si malého, starého stánku, který tam předtím nikdy neviděl. Na jeho dřevěném pultu stály různé druhy hodin – kapesní, kyvadlové, přesýpací i digitální. Ale jedny hodiny vypadaly zvlášť zvláštně. Byly malé, měly zlatý ciferník a místo číslic na nich zářily malé hvězdy.

„Líbí se ti?“ ozval se tichý hlas. Filip se otočil a uviděl starého muže s dlouhým pláštěm. Jeho oči vypadaly jako dvě malé planety, které svítily v hluboké noci.

„Ano,“ přikývl Filip. „Jsou krásné.“

„Jsou víc než krásné,“ řekl muž tajemně. „Jsou kouzelné. Umí zastavit čas.“

Filip se zasmál. „To přece není možné!“

Muž se jen usmál a podal mu hodiny. „Vezmi si je a uvidíš. Ale pamatuj – s časem si není radno hrát.“

Filip si vzal hodiny a běžel domů. Když vešel do svého pokoje, opatrně otočil klíčkem na zadní straně hodin. A v tu chvíli… všechno ztichlo.

Hodiny na stěně se zastavily. Ptáci venku zůstali nehybní ve vzduchu. Stromy přestaly šumět, dokonce i list padající z větve zůstal viset v polovině letu.

„To je neuvěřitelné!“ vydechl Filip.

Nejdřív se radoval. Mohl si dělat úkoly, aniž by spěchal. Mohl si hrát celé hodiny, ale čas se nehýbal. Mohl si vzít tajně kousek čokolády z kuchyně a nikdo si toho nevšiml.

Pak ho ale napadlo něco ještě vzrušujícího – co kdyby prozkoumal město, když se všechno zastavilo?

Vyšel ven. Na ulici stála žena, která zrovna kladla jablka do košíku, ale její ruka zůstala viset ve vzduchu. Kočka skákala ze střechy, ale zůstala zamrzlá ve vzduchu. Ve škole Filip našel svého nejlepšího kamaráda Marka, který zrovna padal z houpačky – ale nehybně visel ve vzduchu, s překvapeným výrazem na tváři.

Filip se zasmál. „To je jako v pohádce!“

Ale pak si všiml něčeho zvláštního. Slunce na obloze bylo stále na stejném místě. Nebyl žádný vítr, žádné zvuky, žádný smích. Celé město bylo… mrtvé.

Začal se cítit osaměle. Vrátil se domů a chtěl otočit klíčkem zpět, ale najednou se před ním objevila postava. Byl to muž ze stánku – tentokrát měl dlouhý černý plášť a v ruce držel přesýpací hodiny.

„Filipe,“ řekl vážně. „Teď už rozumíš, proč s časem není radno si hrát?“

Filip přikývl. „Když zastavím čas, všechno přestane být živé.“

„Přesně tak,“ přikývl muž. „A teď musíš udělat poslední rozhodnutí.“

„Jaké?“

Muž natáhl ruku a ukázal mu dvě možnosti. Jedna byla otočit klíčkem zpět a nechat čas znovu plynout. Druhá byla udržet svět zastavený, ale stát se jeho jediným Strážcem – navždy.

Filip si představil, jaké by to bylo žít v nehybném světě. Nikdo by se nesmál. Nikdo by nemluvil. Slunce by nikdy nezapadlo.

„Ne,“ řekl pevně. „Chci, aby se čas vrátil.“

Muž se usmál. „Dobrá volba.“ A zmizel.

Filip otočil klíčkem a všechno se vrátilo k životu. Vítr se opřel do stromů, ptáci začali zpívat a Marek s výkřikem dopadl na zem.

Filip se usmál. Cítil, že se něco změnilo – už si nikdy nebude přát zastavit čas. Protože pochopil, že právě proto, že plyne, je život tak krásný.

Druhý den běžel Filip na trh, ale stánek tam už nebyl. Nevěděl, jestli to byl sen, nebo skutečnost.

Ale když se podíval na svůj noční stolek, uviděl tam kapesní hodiny se zářícími hvězdami. Nebyly kouzelné – ručičky se pohybovaly jako normální hodiny.

Ale Filip věděl, že jedno malé kouzlo v nich přece jen zůstalo. Připomínaly mu, že každý okamžik je vzácný.

A tak už nikdy nechtěl zastavit čas. Protože věděl, že každý okamžik je jedinečný.