Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Milé dítě, pojď si sednout, přikryj se dekou a poslouchej. Dnes ti povím příběh o jedné kouzelné farmě, kde žili ti nejmilejší lidé a ta nejroztomilejší zvířátka na celém světě.

Na kraji vesnice stála farma obklopená zahradou plnou barevných květů. Tam žila babička Anna — ta nejlaskavější babička pod sluncem. Milovala každou kytičku, každého broučka, každého ptáčka a vlastně každého člověka, kterého potkala. Její srdce bylo tak velké jako celá obloha.

A vedle ní žil děda Jirka — s těmi nejlaskavějšími očima na světě. Svou farmu miloval nade vše a každé ráno ji procházel s úsměvem od ucha k uchu.

A pak tu byla zvířátka!
Šustík — bílý kocour se šedými skvrnkami, nejmazlivější ze všech.
Maksík — bílý kocour s černými skvrnkami, který zbožňoval dobrodružství.
Maňa — malé tříbarevné koťátko s velkým charakterem, které vždy vědělo přesně, co chce.
Čičkin — rezavý kocour, nejstarší ze všech, s dobrýma, moudrýma očima — ten měl rád chvíle ticha a klidu.
A Emi — malá hnědá psí slečna, která zbožňovala dědu Jirku a babičku Annu, a oni ji milovali celým srdcem, obzvláště děda Jirka.

Jednoho rána, týden před Velikonocemi, se Maksík probudil se zářícíma očima.

„Víte co?“ zašeptal kočičkám. „Letos se chci na Velikonoce obarvit jako kraslice!“

Maňa zdvihla hlavičku.
„Jako kraslice? To je skvělý nápad!“ řekla pevně, protože Maňa vždy věděla, kdy je něco dobrý nápad.

Šustík se přimáčkl k Maksíkovi a spokojeně zamručel.
„Já chci být růžový se žlutými puntíky!“

Čičkin otevřel jedno oko, podíval se na ně svými moudrými rezavými očima a řekl tiše:
„Já budu sledovat. Z dálky.“

A tak se dali do díla. Maksík objevil v zahradě barevné křídy, které babička Anna používala na malování kamenů. Vzali červenou, modrou, zelenou, žlutou a fialovou.

Maňa si namalovala na bílé flíčky srdíčka.
„Jsem nejhezčí kraslice!“ prohlásila spokojeně.

Šustík se skutečně obarvil narůžovo se žlutými puntíky a funěl radostí.

Maksík zvolil modrou a zelenou — jako jarní louka a jarní nebe dohromady.

Čičkin seděl na zídce a tiše přihlížel. Nakonec přišel k Maně a řekl:
„Namaluj mi jedno malé sluníčko. Jen jedno.“

A Maňa mu je namalovala na bok — jedno zlaté sluníčko.

Emi pobíhala kolem a štěkala radostí, ale barvit se nenechala.
„Já jsem přece psí pomocník dědy Jirky! Musím zůstat hnědá, aby mě každý poznal!“

A pak se stalo něco úžasného.

Bylo velikonoční ráno. Zahrada voněla hyacinty a babička Anna právě vycházela s košíčkem plným kraslic, když tu — za keřem bezinky — spatřila něco šedého.

Velikonočního zajíčka.

Skutečného — malého šedého zajíčka s dlouhýma ušima a košíčkem plným vajíček.

Kočičky přiběhly a zajíček se zastavil. Podíval se na ně — na Maksíka v modrozeleném, na Šustíka v růžovém, na Maňu se srdíčky, na Čičkina se zlatým sluníčkem — a začal se smát. Takový tichý, hebký králičí smích.

„Ještě nikdy jsem nepotkal kočičí kraslice!“ řekl.
„To je to nejkrásnější, co jsem letos viděl.“
A když to řekl, malý šedý zajíček jemně foukl na jejich barevnou srst — a barvy se na sluníčku ještě víc rozzářily.

A dal každé kočičce hrst voňavých kočičích granulí ve tvaru vajíček.

Pak se otočil na Emi.
„A pro tebe,“ řekl, „mám speciální granule ve tvaru kostiček — za to, že hlídáš tuhle krásnou farmu.“

Emi zavrtěla ocasem tak rychle, až by se málem vznesla.

Děda Jirka přišel ze stáje, podíval se na barevné kočičky, na zajíčka, na šťastnou Emi — a jeho dobré oči se zaleskly. Vzal babičku Annu za ruku a společně řekli:

„Veselé Velikonoce.“

A byl to ten nejhezčí velikonoční den na celé farmě.

A teď, milé dítě, zavři oči a nech si zdát o barevných kočičkách, o zajíčkovi a o farmě plné lásky…

Tato pohádka vznikla podle skutečných událostí a skutečných lidí — babičky Anny, dědy Jirky a jejich opravdových mazlíčků: Šustíka, Maksíka, Mani, Čičkina a malé Emi. Jejich farma opravdu existuje, jejich láska je skutečná — a kdo ví, možná je pravdivý i příběh o velikonočním zajíčkovi. 🐇