Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Bylo krásné podzimní odpoledne, když desetiletá Klárka sbírala v lese kaštany. Mezi spadanými listy najednou zahlédla něco, co se třpytilo jako drahokam. Byla to velká, lesklá skořápka – kulatá jako míč a zářivě zelená s fialovými pruhy.

„To není obyčejné vajíčko,“ zašeptala Klárka a opatrně ho vzala do rukou. Bylo teplé, jako by uvnitř bušilo srdce.

Rychle běžela domů a ukryla vajíčko do staré papírové krabice ve svém pokoji. Tu noc ji probudil zvláštní zvuk – něco jako tichounké klepání. Z krabice vycházelo zlatavé světlo!

Klárka vyskočila z postele a nakoukla dovnitř. Skořápka se pomalu rozlomila a ven vykoukla malá zelená hlava s obrovskými fialovými očima. Byl to dráček! Ne větší než koťátko, s křidélky jako u netopýra a ocasem zakončeným šupinatým srdíčkem.

„Píííp!“ zapískal dráček a natáhl ke Klárce tlapky.
„Jsi úplně maličký,“ usmála se Klárka a vzala ho do náruče. „Budu ti říkat Jiskřík, protože tvé šupinky jiskří jako hvězdičky.“

Ráno Klárka Jiskříka nakrmila mlékem a sušenkami. Dráček byl hladový a veselý. Ale když se podívala z okna, zarazila se. U lesa parkovala černá dodávka a vystoupili z ní dva muži v tmavých oblecích. Měli sítě a klec.

„Lovci draků!“ vykřikla Klárka. „Musíme utéct!“

Vzala Jiskříka do batohu a vyběhla zadním vchodem. Běžela lesem, jak nejrychleji dokázala. Jiskřík vysoukal hlavičku z batohu a radostně civěl na stromy.
„Pííp! Pííp!“ volal a ukázal tlapičkou na horu.
„Chceš jít tamhle?“ zeptala se Klárka. Dráček kývl hlavičkou.

Šplhali nahoru úzkou stezkou. Za nimi se ozývaly hlasy lovců. „Viděl jsi ty stopy? Drak je tady někde blízko!“

Klárka se schovala za velký kámen a držela Jiskříka u srdce. Vtom dráček začal zvláštně vrčet – hluboce a rytmicky, jako by volal někoho na pomoc.

Náhle se nad nimi objevil obrovský stín. Velká dračice s třpytivými zelenými šupinami přistála před nimi. Byla majestátní a krásná, a když viděla Jiskříka, její oči se rozzářily láskou.
„To je tvoje máma!“ vykřikla Klárka radostně.

Dračice k nim sklonila hlavu na poděkování. Pak opatrně vzala Jiskříka do drápu. Malý dráček se otočil ke Klárce a smutně zapípal.

„Musíš jít se svou rodinou,“ řekla Klárka se slzami v očích. „Ale nikdy na tebe nezapomenu.“

Vtom se objevili lovci. Dračice zasyčela a chránila Jiskříka.
„Utečte!“ křikla Klárka a začala házet po lovcích šišky a kamínky. „Nechte je být!“

Jeden z lovců zaváhal. „To je jen dítě… možná bychom neměli…“
Ten druhý ale vytáhl síť. Dračice roztáhla křídla, ale nemohla odletět – byla obklopena.

Náhle se ozvalo mohutné zařvání. Z údolí vyletěli tři další draci – celá rodina! Otec drak, babička drak a mladý drak, asi Jiskříkův sourozenec. Lovci vyděšeně couvli.
„Běžte pryč a už se nikdy nevracejte!“ zakřičela Klárka statečně.

Lovci se otočili a utekli lesem dolů, jak nejrychleji mohli. Jejich dodávka za chvíli odjela a zanechala za sebou jen mráček prachu.

Dračí rodina se shromáždila kolem Klárky. Velký otec drak položil k jejím nohám překrásný zelený kámen – dračí dar na znamení přátelství.

Jiskřík naposledy políbil Klárku na tvář svým teplým čumáčkem. Pak vyskočil mámě na záda. Celá dračí rodina vzlétla k nebi, zakroužila nad Klárkou a zmizela v mracích.

Klárka držela dračí kámen a mávala na rozloučenou. Věděla, že jednoho dne se možná zase setkají. A že někdy ta nejcennější přátelství jsou krátká, ale zůstávají v srdci navždy.

Od té doby, když Klárka chodila lesem, občas zahlédla na nebi vzdálené dračí siluety. A vždycky se usmála, protože věděla, že Jiskřík je tam někde nahoře, v bezpečí se svou rodinou.