Byla jednou jedna dívka jménem Klárka, která nade vše milovala malování. Každý den seděla u okna, pozorovala svět venku a zachycovala ho na papír. Malovala stromy, ptáky, květiny, oblohu plnou mraků i slunce, které se na ni smálo. Nejvíce ale milovala malovat své sny – tajemné lesy, kouzelné hrady a místa, která neexistovala nikde jinde než v její fantazii.

Jednoho dne se rozhodla namalovat něco výjimečného. Vzala svůj největší plátno, nejkrásnější barvy a začala tvořit. Pomalu se na obraze objevoval nádherný les s vysokými stromy, mezi nimiž protékala třpytivá řeka. Nad lesem zářila zlatá obloha a na břehu řeky stál malý dřevěný most. Klárka se usmála – bylo to dokonalé.

Unavená si lehla na postel a zadívala se na svůj výtvor. „Ach, jak ráda bych se tam podívala,“ povzdechla si a zavřela oči.

Najednou ucítila lehký vánek, jako by se něco pohnulo v místnosti. Otevřela oči a překvapeně se rozhlédla. Obraz před ní se začal třpytit! Barvy na plátně ožily a vítr, který cítila, přicházel z obrazu. Klárka vykulila oči, ale než stačila vykřiknout, obraz ji vtáhl dovnitř.

Když otevřela oči, stála na břehu řeky – přesně tam, kde malovala most. Všechno kolem ní bylo skutečné! Stromy se lehce kývaly ve větru, voda v řece klidně zurčela a vzduch voněl po borovicích. Klárka si nevěřícně promnula oči. „To není možné…“ zašeptala.

Rozhlédla se a spatřila lesní cestičku, která vedla mezi vysoké stromy. Vydala se po ní a obdivovala, jak všechno vypadá přesně tak, jak si představovala. Najednou před ní proběhl malý zajíc s modrýma očima. „Počkej!“ zavolala na něj.

Zajíc se zastavil a usmál se. „Vítám tě, Klárko. Věděl jsem, že přijdeš.“

Dívka překvapeně zamrkala. „Ty… ty mluvíš?“

„Samozřejmě,“ odpověděl zajíc. „Tady v tvém vlastním světě je možné všechno.“

Klárka se usmála. „To je úžasné! Co tu můžu dělat?“

„Můžeš objevovat svůj svět. Ale pamatuj si, že musíš najít cestu zpátky, než zapadne slunce,“ varoval ji zajíc a zmizel mezi stromy.

Klárka se vydala dál a objevila nádherné květiny, které zářily jako malé lucerny, viděla létající ryby v nebi a dokonce narazila na starého malíře, který kreslil barvami duhy. Všechno bylo kouzelné!

Najednou si všimla, že slunce pomalu klesá k obzoru. „Musím najít cestu domů!“ vzpomněla si na zajícova slova.

Rozhlédla se a uviděla most, který namalovala. „Možná když jím projdu, vrátím se zpátky,“ pomyslela si.

Rozběhla se k němu, ale když vkročila na dřevěné prkno, pocítila zvláštní tah. Svět kolem ní se zatočil a najednou…

Probudila se ve své posteli. Všechno bylo jako dřív – kromě jednoho malého detailu. Její obraz na plátně se trochu změnil. Teď byl na mostě nakreslený malý zajíc s modrýma očima, který na ni spiklenecky mrkl.

Klárka se usmála. Možná to nebyl jen sen… a možná se do svého světa ještě někdy vrátí.