Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Byla jednou jedna malá holčička jménem Alenka, která si vždycky přála, aby rodiče nikdy neříkali „ne“. Každý den slyšela: „Ne, nemůžeš mít zmrzlinu ke snídani,“ nebo „Ne, nemůžeš zůstat vzhůru až do půlnoci.“ Alenka si myslela, že by život byl mnohem lepší, kdyby rodiče říkali jen „ano“.

Jednoho večera, když pozorovala padající hvězdy z okna své ložnice, si přála: „Kéž by rodiče zítra nemohli říkat ‚ne‘ na nic, co si budu přát!“ Hvězda na obloze zvláštně zazářila a Alenka usnula s úsměvem na tváři.

Ráno se Alenka probudila a běžela dolů ke snídani. „Mami, můžu mít ke snídani zmrzlinu s čokoládovou polevou a posypkou?“ zeptala se.

Maminka otevřela ústa, aby řekla obvyklé „ne“, ale místo toho vyšlo: „Ano, samozřejmě, zlatíčko!“

Alenka nevěřila svým uším. Pak si vzpomněla na včerejší přání. Fungovalo to!

Po zmrzlinové snídani se Alenka zeptala: „Tati, můžu si obléct tvůj nejlepší oblek a hrát si v bahně?“

„Ano!“ odpověděl tatínek s překvapeným výrazem ve tváři.

„Můžu pozvat všechny děti ze třídy na párty právě teď?“

„Ano!“

„Můžu si koupit poníka?“

„Ano!“

Brzy se dům naplnil dětmi, Alenka běhala v tatínkovém obleku s blátem od paty k uším, a rodiče právě volali do obchodu se zvířaty ohledně poníka. Ale to nebylo všechno.

„Můžeme si postavit hrad z nábytku v obývacím pokoji?“ křičely děti.

„Ano!“ odpověděli oba rodiče současně, i když vypadali velmi znepokojeni.

Během hodiny byl dům naprosto převrácený vzhůru nohami. Děti stavěly věže ze židlí, sklouzávaly po zábradlí schodiště, a z kuchyně se linul kouř, protože někdo zapomněl pánev na sporáku.

Alenka si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku. Když viděla, jak se mamince třesou ruce, protože nemohla zabránit chaosu, cítila se špatně.

„Mami, jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Ano!“ řekla maminka automaticky, ale slzy jí stékaly po tvářích.

V tu chvíli přijela dodávka s poníkem. Poník vběhl rovnou do domu a začal žrát květiny z vázy. Pak přišli hasiči kvůli kouři z kuchyně. Následovali je novináři, protože někdo jim zavolal o „nejšílenější párty roku“.

Alenka se podívala na celý ten chaos a pochopila svou chybu. Rodiče říkají „ne“ ne proto, aby jí ublížili, ale aby ji chránili a udrželi pořádek v domě i v životě.

Vyběhla na zahradu, podívala se na oblohu a zvolala: „Vezmi to zpátky! Chci, aby rodiče mohli zase říkat ‚ne‘, když je to potřeba!“

Najednou se vše vrátilo do normálu. Dům byl zase čistý, děti se rozešly domů, poník se vrátil na farmu, a rodiče si oddechli.

„Mami, tati,“ řekla Alenka, „promiňte mi to. Teď chápu, že když říkáte ‚ne‘, je to proto, že mě máte rádi.“

Maminka ji vzala do náruče: „Zlato moje, někdy musíme říct ‚ne‘, abychom tě ochránili a naučili tě správné věci. Ale to neznamená, že tě nemáme rádi.“

„A víš co?“ usmál se tatínek, „můžeme si někdy udělat speciální ‚ano den‘, kdy ti dovolíme víc věcí než obvykle – ale s rozumem.“

Od toho dne Alenka chápala, že „ne“ není vždycky zlé slovo. Znamená lásku, péči a moudrost. A když rodiče občas řekli „ano“ na něco zvláštního, byla z toho ještě větší radost.

Alenka usínala každý večer s vědomím, že má ty nejlepší rodiče na světě – ty, kteří vědí, kdy říct „ano“ a kdy říct „ne“.