Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

Jednoho úplně obyčejného rána se ve městě Podmrakovníku stalo něco naprosto neobyčejného. Slunce vyšlo jako vždy, ptáci zpívali jako vždy, ale… když se malý Matěj posadil v posteli a chtěl si obout papuče, zjistil, že se papuče vznášejí deset centimetrů nad podlahou.

„To je divné,“ zamumlal Matěj a natáhl ruku. Jenže v tu chvíli se zvedl i on sám. Pomalu, jako kdyby byl z peříčka.

„Mami!“ zavolal, ale hlas mu poskočil, protože právě narazil hlavou do stropu.

Maminka vběhla do pokoje, ale místo aby se lekla, začala se smát. „Matěji, ty jsi jako balón na pouti!“

Jenže když udělala krok k němu, zvedla se také. A pak se zvedla i kočka Žofka, která se marně snažila zachytit záclony. Všichni tři se vznášeli v pokoji jako tři neposedné bubliny.

A nebyli sami. Po celém Podmrakovníku se děti i dospělí pomalu odlepovali od země. Na ulici létaly aktovky, v parku se vznášely koloběžky a na náměstí se houpačky houpaly samy od sebe.

Když Matěj dorazil do školy (přesněji řečeno – připlul), zjistil, že paní učitelka Novotná se drží katedry jako kapitánka lodi v bouři.

„Děti, prosím, vytvořte kruh!“ volala.

Jenže děti se místo kruhu srážely jako barevné balónky. Někdo se smál, někdo dělal kotrmelce ve vzduchu a někdo se snažil chytit svou svačinu, která mu uletěla ke stropu.

„To je nejlepší den v mém životě!“ křičel Matějův kamarád Tonda, který se snažil plavat vzduchem jako delfín.

„To je nejhorší den v mém životě!“ křičela spolužačka Klárka, která se bála výšek a držela se radiátoru jako klíště.

Matěj si všiml, že Klárka má slzy v očích. Všichni se bavili, ale ona se třásla strachy.

Pomalu k ní připlul a natáhl ruku. „Neboj, Klárko. Já tě podržím. A když budeš chtít, můžeme létat spolu. Jen pomalu, žádné bláznění.“

Klárka se na něj podívala. „A nespadnu?“

„Dneska určitě ne,“ usmál se Matěj. „Dneska se padat nedá.“

Chvilku váhala, ale pak pustila radiátor a chytila se Matějovy ruky. A opravdu – společně se vznášeli klidněji, jako dvě malé hvězdičky, které se rozhodly, že budou chvíli svítit nízko nad zemí.

„Děkuju,“ zašeptala.

A Matěj pocítil něco zvláštního – že i v nejbláznivějším dni může být někdo rád, že ho má nablízku.

Zatímco děti ve škole pomalu přicházely na to, jak se pohybovat ve vzduchu, venku to vypadalo jako v cirkuse. Pošťák létal s dopisy, které mu pořád utíkaly z brašny. Pan starosta se snažil přivázat radnici k zemi provazem, ale ten se mu zamotal kolem nohou a on se vznášel hlavou dolů.

Dokonce i místní pes Brok se vznášel nad ulicí a štěkal na svůj vlastní stín, který zůstal na chodníku.

A co bylo nejzábavnější? Všichni se pohybovali pomalu, jako kdyby byli v obrovském akváriu. Když někdo kýchnul, odletěl o dva metry dozadu.

K večeru se začalo něco měnit. Nejprve si toho všimla paní učitelka Novotná, která se konečně pustila katedry.

„Děti, myslím, že gravitace se vrací!“

A opravdu – všichni začali pomalu klesat. Ne rychle, ne nebezpečně, ale jemně, jako když padá list ze stromu.

Matěj s Klárkou přistáli jako první. Klárka se usmála – tentokrát už bez slz.

„Bylo to vlastně docela hezké,“ řekla.

„Vidíš,“ odpověděl Matěj. „A zítra se zase budeme držet při zemi.“

Když se Matěj večer chystal spát, přemýšlel, jestli se to někdy zopakuje. Den bez gravitace. Den, kdy se lidé smáli, létali a pomáhali si.

„Možná by se to mělo stát častěji,“ zamumlal a přikryl se peřinou.

A kočka Žofka, která se už konečně vrátila na zem, se mu stočila u nohou a tiše zamňoukala. Jako by říkala: „Jen doufám, že mě příště někdo chytí dřív.“

A tak skončil den, kdy děti létaly jako balónky a svět byl na chvíli lehčí – nejen bez gravitace, ale i v srdcích.