Vysoko pod střechou staré stodoly žila malá vlaštovka jménem Modroocka. Dostala své jméno, protože už od vylíhnutí měla překrásné modré oči, které zářily jako malé safíry a leskly se v ranním slunci.

„Modroocko, podzim se blíží,“ řekla jednoho dne maminka vlaštovka. „Brzy odletíme do teplých krajin. Musíš se připravit na svou první dlouhou cestu.“

Modroocka vzrušeně poskakovala po okraji hnízda. První velká cesta! Tolik o ní slyšela od starších vlaštovek. Vyprávěly o vysokých horách, širokých mořích a krásných zemích daleko na jihu.

„A jak poznáme cestu?“ zeptala se Modroocka.

„Neboj se,“ usmál se tatínek. „My vlaštovky máme mapu v hlavě. Naše srdce nás vede správným směrem.“

Když přišel den odletu, obloha se zaplnila stovkami vlaštovek. Modroocka letěla mezi maminkou a tatínkem, její křidélka pravidelně mávala chladným podzimním vzduchem.

„Je to daleko?“ ptala se netrpělivě.

„Velmi daleko,“ odpověděla maminka. „Ale letíme společně, a to je nejdůležitější.“

První dny cesty byly nádherné. Modroocka objevovala nové krajiny, zelené lesy a široké řeky. Večer odpočívaly v rákosí u jezer nebo na větvích stromů. Starší vlaštovky vyprávěly příběhy o cestách minulých a Modroocka pozorně poslouchala.

Jednoho dne se však obloha zatáhla těžkými mraky.

„Blíží se bouřka,“ varoval tatínek. „Musíme rychle najít úkryt.“

Vítr zesílil a kapky deště začaly padat. Hejno se rozdělilo a Modroocka najednou ztratila z dohledu své rodiče. Vítr ji unášel pryč od ostatních.

„Maminko! Tatínku!“ volala vyděšeně, ale její hlásek zanikl v hukotu větru.

Bouřka trvala dlouho. Když konečně ustala, Modroocka seděla promočená pod listem velkého stromu. Byla sama a vystrašená.

„Co teď?“ zašeptala. Vzpomněla si na tatínkova slova: „Máme mapu v hlavě a naše srdce nás vede správným směrem.“

Zhluboka se nadechla a vzlétla. Letěla a letěla, přesně jak jí napovídalo srdíčko. Slunce jí ukazovalo cestu na jih.

Po několika hodinách letu spatřila v dálce malý černý bod. Když se přiblížila, poznala jinou malou vlaštovku.

„Ahoj, jsem Peříčko,“ představil se nový kamarád. „Taky jsi ztratil své hejno?“

„Ano,“ přikývla Modroocka. „Letím na jih. Nechceš letět se mnou?“

A tak letěli spolu. Brzy potkali další ztracené vlaštovky a vytvořili malé hejno. Modroocka zjistila, že létat ve skupině je mnohem jednodušší. Když byla unavená, mohla letět uprostřed hejna, kde ji ostatní chránili před větrem.

Jednoho dne se před nimi objevily vysoké hory.

„To jsou Alpy,“ řekl starší vlaštovák Moudrousek, který se k nim přidal. „Za nimi je moře a pak už teplé kraje.“

Let přes hory byl náročný. Vzduch byl řídký a studený, křídla bolela. Ale Modroocka nepolevila. Myslela na teplé sluníčko na jihu a na své rodiče, kteří tam na ni možná čekají.

A pak to konečně přišlo – první pohled na moře. Byla to obrovská modrá plocha, větší než cokoli, co kdy Modroocka viděla.

„Je to tak velké!“ vydechla úžasem.

„Musíme letět celý den bez odpočinku,“ vysvětlil Moudrousek. „Na moři není místo, kde bychom mohli přistát.“

Byl to nejtěžší den celé cesty. Ke konci dne už Modroocce křídla téměř vypovídala službu. Ale pak se na horizontu objevila země – zelená, sluncem zalitá země.

„Afrika!“ zajásaly všechny vlaštovky a jejich únava byla rázem pryč.

A když přistály na prvním africkém stromě, čekalo Modroocku překvapení. Pod stromem seděla její maminka s tatínkem!

„Modroocko!“ vykřikli radostně. „Celou cestu jsme tě hledali!“

„A já vás!“ smála se Modroocka a přitulila se k nim. „Ale našla jsem nové přátele a společně jsme cestu zvládli.“

Té noci, když všechny vlaštovky odpočívaly po dlouhé cestě, Modroocka spokojeně usnula mezi svými rodiči. Její první velká cesta skončila úspěšně. A věděla, že až přijde jaro, poletí zase zpátky domů – silnější, moudřejší a s mapou v srdci, která ji vždy dovede tam, kam patří.