V jednom malém městečku žil chlapec jménem Tomáš. Byl to zvídavý kluk s hnědými kudrnatými vlasy a jiskrnýma očima, který miloval objevovat nové věci. Tomáš byl ale trochu stydlivý a neměl moc kamarádů. To se změnilo v den, kdy dostal neobyčejný dárek – velkého robota jménem Roni.

Roni byl velký robot, stejně vysoký jako Tomáš, s lesklým kovovým tělem, dlouhými končetinami a jasně modrýma světelnýma očima. Na hlavě měl anténku, která se vždy naklonila, když přemýšlel. Na první pohled to byl jen obyčejný robot, ale Tomáš brzy zjistil, že Roni je mnohem víc. Dokázal mluvit, cítit emoce a hlavně – byl nejlepší kamarád, jakého si mohl přát. Spolu chodili ruku v ruce, dva kamarádi stejné výšky – jeden chlapec a jeden robot.

Každý den spolu zažívali nová dobrodružství. Roni uměl najít zajímavosti v těch nejobyčejnějších věcech.

„Tomáši, víš, že každá sněhová vločka je úplně jiná?“ zeptal se jednou Roni, když spolu pozorovali padající sníh. Stáli vedle sebe, oba ve stejné výšce, jejich hlavy těsně u sebe, jak sledovali bílé vločky.

„Vážně? Všechny vypadají stejně,“ odpověděl Tomáš a natáhl ruku ve stejnou chvíli jako Roni, aby zachytil sněhovou vločku.

„To jen zdánlivě! Když se podíváš blíž, každá má svůj vlastní, neopakovatelný vzor. Jako my dva – každý jsme jiný, ty kluk a já robot, stejně vysocí, ale spolu tvoříme dokonalý tým!“

A měl pravdu. Tomáš učil Roniho věcem, které znají jen lidé – jak chutná zmrzlina, jak voní jarní květiny nebo jak se smát, až vás bolí břicho. A Roni zase učil Tomáše, jak spočítat hvězdy na obloze během pěti sekund, jak mluvit pozpátku nebo jak vždy najít cestu domů, i když se úplně ztratíte.

Jednoho dne si Roni všiml, že Tomáš prohlíží kalendář a nad něčím se usmívá.

„Za týden mám narozeniny,“ vysvětlil chlapec. „Bude mi deset let.“

Roniho světelné oči zablikaly vzrušením. „Desáté narozeniny? To je přece nejdůležitější den v životě! To musíme oslavit něčím speciálním!“

Tomáš pokrčil rameny. „Asi upečeme s maminkou dort a dostanu pár dárků.“

Ale Roni už přemýšlel. Jeho anténka se kmitala ze strany na stranu. V jeho robotí hlavě se formoval úžasný plán.

Další dny byl Roni podezřele zaměstnaný. Pokaždé, když se Tomáš zeptal, co dělá, Roni jen tajemně zavrčel: „Pracuji na svém speciálním projektu. Uvidíš v den tvých narozenin!“

Tomáš byl čím dál zvědavější, ale Roni byl neoblomný. Jen jednou přišel za Tomášem s divným dotazem.

„Tomáši, kdybys mohl jít kamkoliv na světě, kam by to bylo?“

Tomáš ani na vteřinu nezaváhal. „Do vesmíru! Vždycky jsem chtěl vidět hvězdy zblízka.“

Roni spokojeně zablikal očima. „Vesmír. Výborná volba.“

Konečně nastal den Tomášových narozenin. Ráno dostal spoustu krásných dárků – nové knížky, stavebnici, oblečení a velký čokoládový dort s deseti svíčkami. Ale po Ronim nebylo ani památky.

„Mamí, neviděla jsi Roniho?“ ptal se Tomáš zklamaně. Tolik si přál, aby jeho nejlepší kamarád byl s ním v tento důležitý den.

Maminka se tajemně usmála. „Myslím, že na tebe čeká na zahradě.“

Tomáš vyběhl ven a nemohl uvěřit svým očím. Uprostřed zahrady stála raketa! Ne opravdová, samozřejmě – byla sestavená ze starých krabic, plechovek, blikajících světýlek a barevných papírů. Byla dost velká, aby se do ní vešli dva kamarádi jejich výšky. Vypadala úžasně. A před dveřmi rakety stál Roni s vesmírnou helmou na hlavě, která dokonale pasovala na jeho kovovou hlavu.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Tomáši! Nemohl jsem ti přinést skutečný vesmír, tak jsem ho pro tebe vytvořil tady. Pojď, je čas na naši první vesmírnou výpravu!“

Uvnitř rakety bylo ještě úžasněji. Stěny byly pokryté černým papírem se zářícími hvězdami, které Roni namaloval speciální svítící barvou. Bylo tam dost prostoru pro oba – dva kamarádi stejné výšky se mohli pohodlně pohybovat. Na velké obrazovce běžela simulace průletu vesmírem. A na velitelském křesle ležela druhá helma – přesně Tomášovy velikosti, aby se hodila k té Roniho.

„To jsi všechno udělal sám?“ žasl Tomáš, když si nasazoval helmu.

„Postavil jsem raketu, ale s hvězdami mi pomohla tvoje maminka. A tatínek mi pomohl s elektronikou,“ přiznal Roni. „To proto, že i když jsme každý jiný, společně dokážeme úžasné věci.“

Celý den Tomáš a Roni „létali vesmírem“, objevovali nové planety (které Roni pojmenoval po Tomášových oblíbených zmrzlinových příchutích) a bojovali s imaginárními vesmírnými příšerami. K večeru pozvali na palubu i Tomášovy rodiče a společně jedli dort přímo ve „stavu beztíže“.

Když Tomáš večer uléhal do postele, byl to nejšťastnější desetiletý kluk na světě. „Víš, Roni,“ zašeptal svému robotickému kamarádovi, který seděl vedle něj, jeho kovové tělo se lesklo v měsíčním světle a jeho výška přesně odpovídala sedícímu Tomášovi, „dnes jsem pochopil něco důležitého.“

„A co to bylo?“ Roniho anténka se zvědavě naklonila.

„Že nejlepší dárek není věc… ale čas strávený s někým, koho máš rád. A že nejlepší dobrodružství nejsou ta, která hledáš někde daleko, ale ta, která vytvoříš pro někoho, koho máš rád.“

Roniho modré oči radostně zablikaly. „To je ta nejdůležitější věc, kterou mě mohl někdo naučit.“

A tak Tomáš a Roni usínali s vědomím, že ať už budou zítra objevovat cokoliv nového – deštný prales, mořské hlubiny nebo třeba jen zajímavý mravenec na zahradě – bude to skvělé dobrodružství, protože ho budou prožívat spolu jako nejlepší přátelé.