V jednom útulném králičím doupěti na okraji lesa žila králičí dvojčata, Hopík a Flopík. Ačkoliv byli bratři narozeni ve stejný den, nemohli být rozdílnější. Hopík byl odvážný a netrpělivý, vždy první, kdo vyběhl ven do ranní rosy. Flopík byl opatrnější a přemýšlivější, raději strávil čas pozorováním motýlů a vymýšlením příběhů.

Jedno jarní ráno, když první paprsky slunce pronikaly mezi listy stromů, vydali se bratři na svou obvyklou ranní procházku. Bobík jako vždy běžel napřed, zatímco Flopík ho následoval svým klidným tempem.

„Počkej na mě, Hopíku!“ volal Flopík, ale jeho bratr byl už daleko vpředu, nadšeně objevoval každý nový záhyb cesty.

Náhle Hopík zastavil tak prudce, že Flopík do něj málem narazil. „Podívej!“ zašeptal Hopík s úžasem.

Před nimi, uprostřed malé mýtiny, rostla mrkev. Ale nebyla to obyčejná mrkev – její listy se leskly jako smaragdy a kořen zářil zlatavým světlem.

„To musí být kouzelná mrkev!“ vydechl Flopík. „Slyšel jsem od babičky příběhy o kouzelných mrkvích, které dokáží splnit jedno přání. Ale myslel jsem, že jsou to jen pohádky.“

Hopík už natahoval tlapku. „Tak co čekáme? Vezmeme ji domů!“

Opatrně mrkev vytáhli ze země a odnesli do svého doupěte. Celou cestu diskutovali o tom, co by si mohli přát.

„Já chci být nejrychlejším králíkem v lese!“ prohlásil Hopík.

„A já bych chtěl umět číst myšlenky všech zvířat,“ zasnil se Flopík.

Když dorazili domů, položili mrkev na stůl a začali se hádat. Každý z nich chtěl mrkev pro sebe.

„Já jsem ji uviděl první!“ trval na svém Hopík.

„Ale já jsem věděl, co to je!“ argumentoval Flopík.

Hádka pokračovala celý den. Večer už spolu ani nemluvili, každý si lehl na opačnou stranu doupěte, zády k sobě. V srdcích obou bratrů rostla žárlivost jako plevel.

Druhý den ráno našla jejich maminka oba bratry, jak sedí proti sobě u stolu, kde ležela zlatá mrkev.

„Co se to s vámi děje, moje malá dvojčátka?“ zeptala se jemně.

S pláčem jí vyprávěli o kouzelné mrkvi a o tom, jak se nemohou dohodnout, kdo z nich ji smí použít.

Maminka si povzdechla. „Vzpomínáte si na příběh, který jsem vám vyprávěla o dvou králících, kteří se hádali o poslední jahodu?“

Bratři pokývali hlavami.

„A pamatujete si, jak to dopadlo?“

„Jahoda shnila, protože se nedokázali rozhodnout,“ řekl tiše Flopík.

„A nakonec neměl nic ani jeden,“ doplnil Hopík.

„Přesně tak,“ přikývla maminka. „Někdy to, co nejvíce potřebujeme, není věc, kterou chceme získat, ale schopnost podělit se o ni.“

Dvojčata se na sebe podívala. V očích obou se zračil stud.

„Co kdybychom vyslovili společné přání?“ navrhl najednou Flopík.

Hopík se zamyslel. „A co takového bychom si mohli přát?“

Po dlouhé diskusi se bratři rozhodli. Společně vzali mrkev do tlapek a řekli: „Přejeme si, aby naše přátelství bylo vždy silnější než jakákoliv věc, o kterou bychom se mohli hádat.“

V tu chvíli se kouzelná mrkev rozzářila tak jasně, že museli zavřít oči. Když je znovu otevřeli, mrkev byla pryč, ale místo ní ležely na stole dva malé zlaté náramky s vyrytými jmény obou bratrů.

„Podívejte,“ usmála se maminka, „kouzelná mrkev vám dala něco cennějšího než rychlost nebo čtení myšlenek. Dala vám připomínku vašeho pouta.“

Bratři si navzájem pomohli nasadit náramky. Od toho dne, kdykoliv mezi nimi začala růst žárlivost nebo hádka, stačilo pohlédnout na náramek a vzpomenout si, co je skutečně důležité.

A tak Hopík a Flopík vyrůstali a prožívali mnoho dobrodružství. Někdy se hádali, to je pravda, ale vždy si vzpomněli na kouzelnou mrkev a na to, že jejich společné pouto je nejcennějším darem, jaký kdy dostali.