Byl jednou jeden chlapec jménem Tomáš. Tomáš měl neobvyklého kamaráda – malého robota jménem Rony. Rony byl chytrý robotický pomocník, kterého Tomáš dostal k narozeninám od svého strýčka, který pracoval jako vynálezce. Robot měl kulatou hlavu s velkýma modrýma svítícíma očima a tělo z lesklého kovu. Uměl mluvit, počítat a dokonce i pomáhat s domácími pracemi.

Tomáš a Rony byli nejlepšími přáteli. Společně chodili do parku, hráli hry a dělali domácí úkoly. Rony znal odpověď na téměř každou otázku, kterou mu Tomáš položil, a vždy byl připraven pomoci.

Jednoho dne se Tomáš s rodiči vrátil z návštěvy u babičky a přivezl si nečekaný dárek – malé mourovaté kotě.

„Babička měla moc koťátek a tohle jsem si mohl nechat,“ vysvětloval nadšeně Tomáš Ronymu, když kotě opatrně pokládal na zem v obývacím pokoji. „Jmenuje se Mourek.“

Rony zvědavě pozoroval malé chlupaté stvoření. Nikdy předtím kočku neviděl, jen o nich četl v databázi zvířat. Mourek byl malý, šedivý s černými proužky a měl velké zelené oči.

„Zdravím, Mourku. Jsem Rony,“ představil se robot a přiblížil se ke kotěti.

Mourek se ale vyděsil. Naježil srst, vypoulil oči a pak rychle utekl pod pohovku.

„Co se stalo?“ zeptal se Rony zmateně. „Udělal jsem něco špatně?“

Tomáš se zasmál. „Ne, Rony. Mourek se tě jen bojí. Ještě nikdy neviděl robota. Musíš mu dát čas, aby si na tebe zvykl.“

Rony to nechápal. Ve své databázi měl uloženo, že přátelství vzniká představením a podáním ruky (nebo v případě kočky – tlapky). Proč se ho Mourek bál?

V následujících dnech se Rony snažil s Mourkem spřátelit. Pokaždé, když kotě viděl, snažil se k němu přiblížit a nabídnout mu svou společnost. Ale Mourek před ním pokaždé utekl.

„Tomáši, proč mě Mourek nemá rád?“ ptal se Rony jednoho večera, když pozoroval, jak se kotě tulí k Tomášovi.

„Kočky jsou jiné než lidé nebo roboti, Rony,“ vysvětloval Tomáš. „Potřebují čas a prostor. Nemohou být naprogramovány, aby tě měly hned rády. Musíš být trpělivý.“

Rony se zamyslel. Jeho program neobsahoval mnoho informací o trpělivosti, ale rozhodl se, že se to naučí. Další den, místo aby se pokoušel Mourka pronásledovat, se rozhodl sedět tiše v koutě pokoje a jen kotě pozorovat.

Mourek si hrál s míčkem, honil provázek a občas se podíval směrem k Ronymu, jako by kontroloval, jestli tam robot stále je. Když se Rony nehýbal, Mourek se pomalu začal cítit bezpečněji.

Po několika dnech Ronyho nové strategie se stalo něco nečekaného. Když robot seděl na koberci a četl si digitální knihu, Mourek se pomalu přiblížil a začal očichávat Ronyho kovovou nohu.

„Tomáši, podívej!“ zašeptal Rony vzrušeně.

„Nehýbej se,“ poradil mu Tomáš tiše. „Nech ho, ať tě pozná.“

Mourek opatrně obcházel kolem Ronyho, občas ho lehce ťukl tlapkou a pak rychle uskočil. Robot seděl naprosto nehybně, jen jeho oči sledovaly každý pohyb malého kotěte.

Po chvíli se Mourek osmělil natolik, že vyskočil Ronymu na klín. Robot opatrně, velmi pomalu, zvedl ruku a jemně pohladil kotě po hřbetě. Mourek se nejprve napjal, ale pak se uvolnil a začal spokojeně příst.

„Funguje to!“ radoval se Rony. „On mě akceptuje!“

Od toho dne se Mourek a Rony pomalu stávali přáteli. Kotě si oblíbilo odpočívat na Ronyho teplém kovovém těle, které robot speciálně mírně zahříval, aby se Mourkovi dobře spalo. Rony zase rád pozoroval, jak si kotě hraje, a učil se od něj o zvířecím světě.

Jednoho dne, když Tomáš přišel ze školy, našel Ronyho a Mourka spolu spát na pohovce. Kotě bylo stočené do klubíčka na robotově břiše a oba vypadali naprosto spokojeně.

„Vidíš, Rony,“ usmál se Tomáš, když robot otevřel oči. „Někdy nejlepší způsob, jak získat něčí přátelství, není honit se za tím, ale dát tomu čas a prostor.“

Rony pokýval hlavou. „Naučil jsem se něco, co není v mém programu, Tomáši. Naučil jsem se trpělivosti a respektu. A zdá se, že to funguje nejen s kočkami, ale se všemi živými bytostmi.“

Tomáš se usmál a pohladil jak Mourka, tak Ronyho po hlavě. Měl radost, že jeho dva nejlepší přátelé konečně našli k sobě cestu.