V hlubokém lese, kde se stromy tyčily až k nebi, žila chytrá liška jménem Zrzečka. Měla krásnou zrzavou srst, která zářila jako oheň, když na ni dopadly sluneční paprsky. Zrzečka byla známá svou bystrostí a rychlostí, ale také tím, že žila raději sama.

„Ostatní zvířata jen překáží,“ říkávala si, když pozorovala z kopce lesní obyvatele, jak si společně hrají.

Jednoho jarního rána, když si Zrzečka vyšla na ranní procházku, uslyšela zvláštní zvuk přicházející z křoví. Znělo to jako pláč malého zvířátka.

„Kdo to tam pláče?“ zeptala se Zrzečka a opatrně se přiblížila ke křoví.

Zpod větví na ni vykoukl malý čumáček. Bylo to malé, chvějící se zajíčátko s dlouhýma ušima a vystrašenýma očima.

„Ztratil jsem se,“ vzlykalo zajíčátko. „Nemohu najít svou maminku a sourozence.“

Zrzečka se nejprve zarazila. Lišky a zajíci přece nebyli přátelé. Lišky byly predátoři a zajíci kořist. Tak to v lese vždycky bylo.

Ale když viděla, jak se malé zajíčátko chvěje strachy, něco v jejím srdci se pohnulo.

„Neboj se,“ řekla Zrzečka jemně. „Pomůžu ti najít tvou rodinu.“

Zajíčátko na ni nedůvěřivě pohlédlo. „Opravdu? Ale ty jsi přece liška…“

„To neznamená, že ti nemohu pomoci,“ odpověděla Zrzečka a usmála se. „Jak se jmenuješ?“

„Hopík,“ odpovědělo zajíčátko tiše.

„Tak dobře, Hopíku. Pamatuješ si, kde jsi naposledy viděl svou maminku?“

Hopík přikývl. „Byli jsme na velké louce s pampeliškami. Ale pak jsem uviděl motýla a běžel jsem za ním… a pak jsem se ztratil.“

„Znám tu louku,“ řekla Zrzečka. „Pojď, dovedu tě tam.“

A tak se Zrzečka a Hopík vydali na cestu. Zrzečka šla pomalu, aby jí malý zajíček stačil. Cestou mu ukazovala různá zákoutí lesa a učila ho rozpoznávat stopy zvířat.

„Tyhle malé stopy patří myškám,“ vysvětlovala. „A tyhle větší s drápky jsou stopy kuny.“

Hopík pozorně poslouchal a pomalu zapomínal na svůj strach.

Když míjeli malý potůček, Hopík se zastavil. „Mám žízeň,“ řekl.

„Pojď, můžeš se napít,“ řekla Zrzečka a dovedla ho k místu, kde byl potok mělký a klidný.

Zatímco Hopík pil, Zrzečka zaslechla šustění v křoví. Rychle se otočila a uviděla starého jezevce, který je pozoroval.

„Co to děláš, liško?“ zeptal se jezevec podezřívavě. „Chceš si z toho zajíčka udělat oběd?“

Hopík vystrašeně nadskočil a schoval se za Zrzečku.

„Ne,“ odpověděla Zrzečka klidně. „Pomáhám mu najít jeho rodinu. Ztratil se.“

Jezevec vypadal překvapeně. „Liška pomáhá zajíčkovi? To jsem ještě neviděl.“

„Někdy jsou věci jinak, než se zdají,“ usmála se Zrzečka. „Každý si zaslouží pomoc, když ji potřebuje.“

Jezevec pokýval hlavou a pak řekl: „Viděl jsem skupinu zajíců na velké louce směrem k východu. Možná jsou to oni, koho hledáte.“

„Děkujeme,“ řekla Zrzečka a společně s Hopíkem pokračovali v cestě.

Když konečně dorazili na louku plnou pampelišek, Hopík radostně zavýskl. Na druhém konci louky byla skupina zajíců.

„To je moje rodina!“ zvolal šťastně a rozběhl se k nim.

Zrzečka ho následovala pomaleji. Když zajíci uviděli lišku, začali se bát a připravovali se k útěku.

Ale Hopík k nim doběhl a rychle vysvětlil, co se stalo. „Zrzečka mi pomohla! Je to moje kamarádka!“

Maminka zajíčice se váhavě přiblížila k lišce. „Děkuji, že jsi mi vrátila mého synka,“ řekla tiše.

„Ráda jsem pomohla,“ odpověděla Zrzečka.

Od toho dne se Zrzečka už nikdy necítila sama. Začala více důvěřovat ostatním obyvatelům lesa a oni zase jí. Hopík ji často navštěvoval a přivedl s sebou i další přátele.

A tak se liška Zrzečka naučila, že přátelství může překonat i ty největší rozdíly. Že nezáleží na tom, jestli máte zrzavou srst nebo dlouhé uši, důležité je, co máte v srdci. A její srdce bylo od té doby vždy otevřené novým přátelstvím.