Poslouchaná verze pod pohádkou 🎧

V jednom tichém koutku zahrady, hned vedle staré jabloně, bydlel malý pavouček jménem Štístko. Jméno dostal proto, že měl na bříšku malou skvrnku ve tvaru čtyřlístku. Jenže… štěstí zrovna moc neměl.

Kdykoli se objevil na světle, děti i dospělí začali pištět, utíkat a někdy dokonce mávat rukama, jako by se snažili odehnat otravnou mouchu.
„Ale já nejsem moucha,“ povzdechl si Štístko jednou. „Ani příšera. Jsem jen pavouček.“

A tak se schovával. Pod listy, pod kameny, pod starý květináč. Jenže schovávat se celý den je nuda. A Štístko byl veselý pavouček, který miloval dobrodružství.

Jednoho rána se rozhodl, že to takhle dál nejde.
„Musím lidem ukázat, že pavouci nejsou strašidelní,“ řekl si odhodlaně. „Možná… možná jim jen chybí důvod se usmát.“

A tak začal trénovat.
Nejdřív zkoušel dělat legrační pózy — stojku na šesti nohách, kotrmelce (které mu moc nešly, protože se mu pořád zamotávaly nohy), a dokonce i tanec, který nazval „Pavoučí valčík“.

Kdyby ho někdo viděl, určitě by se smál. Ale nikdo ho neviděl.

„Musím ven mezi lidi,“ rozhodl se nakonec.

Na zahradu často chodila holčička jménem Anička. Měla ráda květiny, motýly a jahody. Pavouky… už méně.

Jednoho dne si sedla do trávy s košíčkem jahod. Štístko sebral všechnu odvahu a pomalu se k ní spustil na vlákně.
Jenže když byl asi deset centimetrů od její hlavy, Anička zvedla oči.

„Áááááá!“ vykřikla a převrátila košíček. Jahody se rozkutálely po celé zahradě.

Štístko se tak lekl, že se zamotal do vlastního vlákna a dopadl přímo do jedné jahody. Teď vypadal jako malý červený knedlíček s nožičkami.

Anička se přestala bát.

„Ty… ty jsi pavouk?“ zeptala se opatrně.

Štístko kývl. Jahodová šťáva mu kapala z bříška.

Aničce cukly koutky.
„Vypadáš jako jahodový bonbón.“

Štístko se poprvé za dlouhou dobu usmál.
„Já… já jsem tě nechtěl strašit. Jen jsem chtěl říct, že nejsem nebezpečný.“

Aničce se zaleskly oči.
„Víš… já se pavouků bojím, protože jednou na mě jeden spadl z lampy. Lekla jsem se a od té doby… no… mám strach.“

Štístko sklopil hlavičku.
„To mě mrzí. My pavouci někdy padáme. Ne schválně. Jen… občas uklouzneme.“

Chvilku bylo ticho. Takové to jemné, kdy se dva světy poprvé dotknou.

A pak Anička natáhla prst.
„Nebudu tě hladit, toho bych se bála. Ale… můžeme být kamarádi na dálku?“

Štístko se rozzářil jako sluníčko.
„To bych moc chtěl.“

Od toho dne se všechno změnilo. Anička už neutíkala. A dokonce začala Štístka pozorovat.

A Štístko? Ten se rozhodl, že když už má kamarádku, musí ji rozesmát.

Každý den jí připravil malé představení:

– jednou udělal pavoučí salto, při kterém přistál v květináči a vyletěl ven celý od hlíny
– jindy se spustil na vlákně a dělal, že je houpačka
– a jednou dokonce vytvořil pavučinu ve tvaru srdíčka (trvalo mu to tři hodiny a dvakrát se do ní zamotal)

Aničku to bavilo. Smála se tak, že jí občas spadla čelenka.

Jednoho dne přivedla Anička na zahradu kamarády.
„Nebojte se, ten pavouček je hodný,“ řekla. „Jmenuje se Štístko.“

Děti se nejdřív držely zpátky. Ale když Štístko udělal svůj slavný „Pavoučí valčík“, začaly se smát.

A když se mu zamotaly nohy a převalil se jako malá chlupatá kulička, smály se ještě víc.

„On je roztomilý!“ vykřikl jeden kluk.
„A vtipný!“ dodala holčička.

Štístko měl pocit, že mu srdíčko poskočilo až do hlavy.

Od té doby už nebyl smutný.
Lidé se ho nebáli. Děti ho zdravily. A Anička mu každý den přinesla jednu malou jahodu — jen tak, aby si připomněli jejich první setkání.

A Štístko?

Ten se stal prvním pavoučím komikem v celé zahradě.

A když se někdo bál pavouků, Anička vždycky řekla:

„Neboj. Pavouci nejsou strašidelní. Jen čekají, až jim dáš šanci.“

A Štístko pokaždé dodal:

„A někdy taky jahodu!“

Noc tiše objala celou zahradu.

Štístko se zachumlal do své pavučinky, která se lehce houpala jako kolébka. Všechno kolem bylo klidné a bezpečné.

Zavřel oči…
a s malým úsměvem usnul.

Dobrou noc 🌙🕷️